Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

STRÝC VYZVÍDÁ

Oběd byl už připraven. Profesor Liddenbrock ho pozřel nesmírně hltavě, protože nucený půst mu změnil žaludek v hlubokou propast. Oběd sám, spíš dánský než islandský, nebyl nic pozoruhodného. Ale náš hostitel, spíš islandský než dánský, mi připomínal hrdiny staré pohostinnosti. Zdálo se mi, že jsme u něho víc doma než on sám.

Rozhovor byl veden v domácím jazyku, do něhož strýc mísil němčinu a pan Fridriksson latinu, abych jim rozuměl. Jak se na vědce sluší, hovořili o vědeckých otázkách. Profesor Liddenbrock však byl velmi zdrženlivý a očima mi při každé větě doporučoval, abych pomlčel o našich příštích plánech.

Pan Fridriksson se strýce především vyptával na výsledky jeho pátrání v knihovně.

„Vaše knihovna,“ odpověděl strýc, „se skládá jen z několika neúplných svazků v poloprázdných přihrádkách.“

„Jakže?“ zvolal pan Fridriksson. „Máme přece osm tisíc svazků, mezi nimiž je mnoho velmi cenných a vzácných, díla ve starém skandinávském jazyku a novinky, kterými nás Kodaň každoročně zásobuje.“

„Ale kde je těch osm tisíc svazků? Já sám…“

„Ach pane Liddenbrocku, obíhají krajem. Tady není jediný rolník, jediný rybář, který by neuměl číst a nečetl. My si myslíme, že knihy nemají ležet za železnými mřížemi, daleko od zraků zájemců, nýbrž že jsou určeny k opotřebovávání před zraky čtenářů. A tak jdou všechny svazky z ruky do ruky, prolistovávány, znovu a znovu čteny a často se vracejí do svých přihrádek až po roční nebo dvouleté nepřítomnosti.“

„Ale cizinci samozřejmě…,“ začal s jistým pohrdáním strýc.

„Co chcete? Cizinci mají doma své knihovny a tady se musí vzdělávat především naši venkované. Opakuji vám, že zálibu ve studiu mají Islanďané v krvi.

Tak roku 1816 jsme založili Literární společnost. Pracuje skvěle. Cizí učenci si pokládají za čest být jejími členy. Vydává knihy určené k výchově našich krajanů a koná zemi skutečně platné služby. Chcete-li se stát jedním z členů dopisovatelů, pane Liddenbrocku, udělal byste nám velkou radost.“ Strýc, který už byl členem stovky vědeckých společností, přijal nabídku tak ochotně, že to pana Fridrikssona dojalo.

„Nyní mi řekněte, které knihy byste chtěl v naší knihovně najít,“ pokračoval náš hostitel. „Možná že bych vám v tom mohl poradit.“ Pohlédl jsem na strýce. Váhal s odpovědí. To se už týkalo přímo jeho záměrů. A přece se po chvíli přemýšlení rozhodl promluvit.

„Pane Fridrikssone,“ řekl, „chtěl bych vědět, zda mezi starými spisy máte díla Arna Saknussemma.“

„Arna Saknussemma?“ opáčil reykjavický profesor. „Máte na mysli učence ze šestnáctého století, velkého přírodovědce, velkého chemika a zároveň velkého cestovatele?“

„Právě toho.“

„Jednu ze slavných postav islandské literatury a vědy?

„Přesně tak.“

„Muže ze všech nejproslulejšího?“

„Souhlasím s vámi.“

„Jehož odvaha se vyrovnala jeho géniu?“

„Vidím, že ho velmi dobře znáte.“

Strýc se zachvíval radostí, když slyšel o svém hrdinovi takto hovořit. Pana Fridrikssona očima přímo hltal.

„Tak (...)

(......)