Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NOCLEH NA FAŘE

Stapi je vesnice o třiceti chýších, postavených na lávě a zalévaných sluneč-

ním světlem odraženým od sopky. Táhne se při konci malého fjordu sevřeného skálami nejpodivnějšího vzhledu.

Je známo, že čedič je hnědá hornina vyvřelého původu. Vyskytuje se v pravidelných tvarech velmi překvapivě uspořádaných. Příroda v jeho případě využí-

vá geometrie a pracuje téměř lidským způsobem, jako by přitom používala úhelnice, kompasu a olovnice. Všude jinde vytváří umělecká díla z obrovských mas vyvržených bez jakéhokoli řádu, jen naznačené kužely a nedokonalé jehlany s bizarním seskupením linií. Tady však, jako by chtěla ukázat vzor pravidelnosti a předejít architekty prvních lidských ras, vytvořila přísný řád, který nepřekonala ani babylónská nádhera, ani řecké divy.

Častokrát jsem slýchal o Cestě obrů v Irsku a o Fingalově jeskyni na Hebri-dách, ale dosud nikdy se před mýma očima nerozevřel výhled na čedičové stav-by.

Až ve Stapi se mi tento zjev představil v celé své kráse.

Stěny fjordu stejně jako celé pobřeží poloostrova se skládaly ze svislých, deset metrů vysokých čedičových sloupů. Tyto přímé a tvarově čisté podpěry nesou vodorovné římsy, jejichž přečnívající části vytvářejí nad mořem jakousi poloklenbu. V určitých místech pod tímto přirozeným přístřeškem překvapují náš zrak gotická okna podivuhodných tvarů, jimiž vnikají zpěněné vlny ze širého moře. Několik čedičových sloupů, které vyrval běsnící oceán, leží na zemi jako trosky antického chrámu, trosky věčně mladé, přes něž přešla celá staletí, aniž je narušila.

To byla poslední etapa naší pouti po zemi. Hans nás sem dovedl velmi prozíravě a mne trochu uklidnilo pomyšlení, že s námi má jít ještě dál.

Když jsme přišli ke dveřím farářova domu, prosté nízké chýše, o nic pěkněj-

ší a pohodlnější než všechny ostatní, spatřili jsme muže, který právě s kladivem v ruce a s koženou zástěrou kolem pasu okovával koně.

„Saellvertu,“ řekl mu Hans.

„God day,“ odpověděl kovář dokonalou dánštinou.

„Kyrkoherde,“ řekl Hans a obrátil se ke strýci.

„Farář,“ opakoval strýc. „Opravdu se zdá, Axele, že ten chlapík je farář.“ Náš vůdce zatím zasvětil kováře do situace. Ten přestal pracovat a vydal ze sebe jakýsi výkřik, kterým se koňaři zřejmě dorozumívají s koni. Hned poté vyšla z chýše velká babizna. Neměla-li metr osmdesát, mnoho jí do té výšky nescházelo.

Obával jsem se, že přišla přivítat cestující islandským polibkem. Ale nestalo se tak. A do chýše nás pozvala velmi nepřívětivě.

Pokoj pro hosty byl patrně nejhorší z celé fary: úzký, špinavý a nezdravý.

Ale musili jsme se s ním spokojit. Farář zřejmě neznal starou pohostinnost. To mu bylo cizí. Ještě před sklonkem dne jsem poznal, že máme co dělat s kovářem, s rybářem, s lovcem, s tesařem a nejméně se služebníkem božím. Byl ovšem všední den, to je pravda. Snad se v neděli vzchopí.

Nechci říkat nic špatného o těch ubohých knězích, kteří jsou velmi chudí.

Od dánské vlády dostávají směšně malý plat a ze (...)

(......)