Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

STAROBYLÁ KNIHA

Strýcova pracovna vypadala spíš jako muzeum. Byly tam všechny ukázky nerostné říše se jmenovkami, dokonale roztříděny do deseti hlavních skupin.

Všechny ty skvosty mineralogické vědy jsem dobře znal. Místo klackování s chlapci mého věku jsem leckdy raději oprašoval grafity, antracity, černé i hnědé uhlí, rašeliny, asfalty, pryskyřice a organické soli, přesvědčen, že je musím zbavit posledního zrnka prachu. A stejně i všechny kovy od železa po zlato, jehož relativní cena se ztrácela v naprosté rovnosti vědeckých druhů. A všechny kameny, z nichž by se byl dal postavit celý náš dům na Královské třídě, dokonce s jedním pokojem navíc, který bych si byl pěkně zařídil!

Ale když jsem vstupoval do strýcovy pracovny, vůbec jsem na všechny ty divy nemyslil. Mou mysl zaujal jen strýc. Byl už vnořen do svého hlubokého křesla potaženého utrechtským sametem, držel v ruce jakousi knihu a s nesmírným obdivem ji prohlížel.

„To je kniha! To je kniha!“ zvolal.

Tento výkřik mi připomněl, že profesor Liddenbrock byl ve volném čase vášnivým sběratelem knih. Staré výtisky však měly v jeho očích cenu až tehdy, jestliže se nedaly sehnat nebo byly aspoň nečitelné.

„Nu, vidíš to?“ řekl mi strýc. „Je to neocenitelný poklad, který jsem dnes ráno vyštrachal v krámku žida Hevelia.“

„Nádherné!“ odpověděl jsem s povinným nadšením.

To bylo rámusu pro starou zažloutlou knihu kvartového formátu, jejíž hřbet a desky byly zřejmě z hrubé teletiny a z níž vyčnívala vyrudlá záložka.

Strýc však pokračoval s obdivnými výkřiky.

„Vidíš?“ řekl a hned si sám odpovídal. „Není to krásné? Ano, nádherné! Jaká vazba! Otvírá se ta kniha snadno? Ano, protože zůstává otevřena na kterékoli stránce. Zavírá se dobře? Ano, protože desky s listy tvoří jeden celek, neoddělují se a nikde se nerozvírají. A hřbet nemá po sedmi staletích ani škrábnutí! To je vazba, na kterou by mohli být hrdí i nejlepší knihařští mistři!“ Při těchto slovech strýc starou knihu neustále otvíral a zavíral. Nezbývalo mi než zeptat se na její obsah, ač mě to nijak nezajímalo.

„A co je to vlastně za knihu?“ zeptal jsem se s dychtivostí příliš nadšenou, než aby nebyla předstíraná.

„Je to dílo Heimskringla od Snorriho Sturlusona,“ odpověděl mi živě strýc.

„To byl slavný islandský autor dvanáctého století. A tohle je kronika norských vladařů na Islandu.“

„Opravdu?“ podivil jsem se, jak nejlíp jsem uměl. „Je to patrně německý překlad, ne?“

„Prosím tě!“ vybuchl profesor. „Překlad! Co bych dělal s překladem? Kdo se zajímá o překlad? Je to originál v islandštině. V nádherné, bohaté a zároveň tak prosté islandštině, jazyku, který umožňuje nejrůznější gramatické variace a přepestré množství slovních obměn.

„Jako němčina,“ dodal jsem se značným štěstím.

„Ano,“ odpověděl strýc s pokrčením ramen, „ale s tím rozdílem, že islandština má tři rody jako řečtina a skloňuje podstatná jména jako latina!“

„A co litery této knihy? Jsou hezké?“ řekl jsem, trochu vyveden ze své (...)

(......)