Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

HOREČNÁ NOC

Sestup teď pokračoval novou chodbou. Hans kráčel jako obvykle vpředu.

Neudělali jsme ani sto kroků, když profesor osvítil dlouhou stěnu a zvolal:

„Tohle je prahorní terén! Jsme na správné cestě! Pojďme! Pojďme!“ Když se Země v pradávných dobách zvolna ochlazovala, zmenšování jejího objemu způsobovalo v zemské kůře posuny, zlomy a trhliny. Naše chodba byla právě takovou trhlinou, kterou kdysi vytékala žhavá žula. Na tisíce jejích zákrutů vyvářelo v prahorních vrstvách opravdové bludiště.

Jak jsme sestupovali, jevil se nám sled prahorních vrstev stále zřetelněji.

Geologická věda pokládá prahorní masív za podklad nerostné zemské kůry a zjistila, že se skládá ze tří různých vrstev: z břidlice, z ruly a ze svoru. Tyto horniny spočívají na oné přepevné hornině, které se říká žula.

Žádný mineralog se nikdy neoctl v podmínkách tak úžasně vhodných ke studiu přírody přímo na místě. Vzorky vnitřní zemské struktury, které ani hlubinné sondy – pouhé hrubé stroje bez rozumu – nemohou vytáhnout na povrch, mohli jsme pozorovat vlastníma očima, dotýkat se jich vlastníma rukama.

Vrstvami břidlic, zbarvených krásnými odstíny zeleně, proplétala se kovová vlákna mědi a manganu se stopami zlata a platiny. Přemýšlel jsem o bohatství vloženém do nitra Země, o bohatství, z něhož se lidská chamtivost nebude nikdy těšit. Otřesy zemské kůry je v prvních dobách života Země pohřbily do takových hloubek, že ani motyka, ani špičák je nikdy nebudou moci vyrvat z jejich hrobu.

Po břidlicích se objevila rula vrstevnaté struktury, pozoruhodná především pravidelností a rovnoběžností vrstev. Pak následoval svor uspořádaný ve velkých plátech, výrazně jiskřících bílou slídou.

Světlo našich lamp se odráželo na malých ploškách skalnatého masívu a křížilo své paprsky ve všech úhlech, takže jsem si připadal, jako bych cestoval dutým diamantem, v němž se světlo láme tisícerými směry.

K šesté hodině večerní světelné hýření značně polevilo, ba skoro ustalo.

Krystalické stěny nabyly temného odstínu. Slída se mísila víc se živcem a s křemenem a vytvářela neobyčejně tvrdou horninu, která nese Čtyři poschodí zeměkoule, aniž se rozdrtila. Byli jsme zazděni v nesmírném žulovém vězení.

Bylo osm hodin večer. Vodu jsme stále neměli. Strašně jsem trpěl. Strýc kráčel (...)

(......)