Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VODA

Po celou hodinu jsem si v umdlévajícím mozku představoval všechny možné důvody, které přinutily klidného lovce k jednání. Hlavou se mi honily nejšíle-nější myšlenky. Myslil jsem už, že se z toho zblázním.

Ale v hloubi propasti se konečně ozval zvuk kroků. Hans vystupoval nahoru. Po stěnách se plížilo nejasné světlo a náhle se vyhouplo z ústí chodby. Hans se objevil.

Přistoupil ke strýci, položil mu ruku na rameno a jemně ho vzbudil. Strýc vstal.

„Co je?“ ptal se.

„Vatten,“ odpověděl lovec.

Musím věřit, že působením krutých bolestí se člověk stává polyglotem. Neznal jsem ani slovo dánsky, a přece jsem pudově vůdcově slovu porozuměl.

„Voda! Voda!“ vykřikl jsem a zatleskal v nesmyslném gestu.

„Voda!“ opakoval strýc. „Hvar?“ ptal se Islanďana.

„Nedat,“ odpověděl Hans.

„Kde? Dole?“ Pochopil jsem vše. Popadl jsem lovce za ruku a tiskl ji, zatím-co on na mne hleděl docela klidně.

Přípravy k cestě netrvaly dlouho. Brzy jsme sestupovali chodbou, jejíž dno klesalo o půl metru na půldruhého metru.

Za hodinu jsme zřetelně zaslechli v žulových stěnách nezvyklý zvuk, jakési temné hučení jako vzdálené hřmění. Když jsme po první půlhodině chůze nena-razili na žádný pramen, cítil jsem, jak se mě znovu zmocňuje úzkost. Ale strýc mi původ onoho zvuku vysvětlil.

„Hans se nemýlil,“ řekl. „To, co tu slyšíš, je hukot bystřiny.“

„Bystřiny?“ zvolal jsem.

„Nelze o tom pochybovat. Kolem nás proudí podzemní řeka.“ Zrychlili jsme krok, povzbuzeni novou nadějí. Únavu jsem už necítil. Jen pouhé šumění vody mě osvěžilo. Bystřina, tekoucí dosud nad našimi hlavami, valila se nyní v levé stěně hučivými skoky. Kladl jsem často ruku na skálu s nadě-

jí, že najdu stopy vlhkosti a prosakování. Marně však.

Uplynula další půlhodina. Ušli jsme další půl míle.

Teď už bylo jasné, že lovec za své nepřítomnosti nemohl svůj průzkum dovést až sem. Veden zvláštním pudem horalů, citlivých na vlhkost, „vycítil“ bystřinu i skrze skálu, ale vzácnou tekutinu určitě nespatřil; byl by už uhasil vlastní žízeň.

Brzy jsme zjistili, že půjdeme-li dál, budeme se od bystřiny vzdalovat. Její hukot slábl.

Vrátili jsme se. Hans se zastavil právě na místě, kde se zdála bystřina nejblíž.

Sedl jsem si u stěny, za níž na tři čtvrtě metru ode mne se valila s nesmírnou prudkostí podzemní řeka. Ale žulová stěna nás stále od ní oddělovala.

Bez uvažování, bez přemýšlení o prostředku, jak si opatřit vodu, podlehl jsem zas prvnímu náporu zoufalství.

Hans se na mne podíval a mně se zdálo, že se mu na rtech objevil úsměv.

Vstal a vzal si lampu. Sel jsem za ním. Zamířil ke stěně. Díval jsem se, co dělá. Přiložil ucho k suché skále a s neustálým pečlivým nasloucháním zvolna postupoval. Pochopil jsem, že hledá přesné místo, kde se bystřina ozývá nejsilněji.

Našel je v levé postranní stěně asi metr nad zemí.

Byl jsem nesmírně vzrušen. Netroufal jsem si hádat, co lovec udělá. Ale musil jsem to pochopit, blahopřát mu a zavalit ho díky, když se chopil (...)

(......)