Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

HANSŮV POTOK

Nazítří jsme už zapomněli na prožité útrapy. Především mě udivilo, že už nemáme žízeň, a ptal jsem se sám sebe proč. Starost o odpověď si vzal potůček, který mi tekl u nohou.

Nasnídali jsme se a napili výborné železité vody. Byl jsem plně posílen a odhodlán jít dál. Proč by neměl mít úspěch člověk tak sebejistý jako strýc, s vůdcem tak důmyslným jako Hans a se synovcem tak „odhodlaným“ jako já? Takové myšlenky mi vířily hlavou. Kdyby mi byl někdo navrhl návrat do Sneffelsu, byl bych to s rozhořčením odmítl. Naštěstí teď šlo jen o sestup dolů.

„Pojďme!“ zvolal jsem, probouzeje svým nadšeným hlasem staré ozvěny zeměkoule.

Na novou cestu jsme vyrazili ve čtvrtek v osm hodin ráno. Žulová chodba se stáčela klikatými zákruty s nečekanými ohyby jako spletité bludiště. Ale její hlavní směr byl stále celkem jihovýchodní. Strýc nepřestával pečlivě pozorovat busolu, aby si mohl zaznamenávat ušlou cestu.

Chodba pokračovala téměř vodorovně, s klesáním nejvýš dvou palců na sáh. Potok tekl s klidným šumotem pod našima nohama. Napadlo mi přirovnat ho k dobrému skřítkovi, který nás vede zeměkoulí. V duchu jsem hladil vodní vílu, která doprovázela naše kroky svým zpěvem. Má dobrá nálada se ráda obra-cela k mytologickým představám.

Strýc však vodorovné chodbě zlořečil. Byl vyložený přívrženec svislosti.

Takto se cesta nekonečně prodlužovala. Říkal, že jdeme po přeponě. Neměli jsme však jinou volbu, a pokud jsme postupovali – byť i sebepomaleji – ke středu Země, nemohli jsme si stěžovat.

Svah chodby se ostatně místy zvětšoval. Naše vodní víla pak sténavě klopýtala a my jsme s ní pronikali stále hlouběji.

Celkem jsme prvního a druhého dne urazili velký kus vodorovné a poměrně málo svislé cesty.

Ve čtvrtek 10. července večer musili jsme být podle našeho odhadu třicet mil jižně od Reykjavíku a v hloubce dvou a půl míle.

Pod nohama se nám otevřela strašná propast. Strýc se neubránil nadšenému zatleskání, když prozkoumal strmost jejích stěn.

„Tahle nás dovede daleko!“ zvolal. „A docela lehce, protože výstupky skal tu tvoří opravdové schodiště.“

Hans připravil lana tak, aby nedošlo k žádné nehodě. Sestup začal. Neodvažuji se říkat, že byl nebezpečný, protože jsme si na toto tělesné cvičení už zvykli.

Šachta byla vlastně jen úzká puklina v masívu. Vznikla jistě smrštěním zemské kůry v dobách jejího ochlazování. Jestliže dříve sloužila jako cesta sopečných hmot chrlených Sneffelsem, pak mi bylo divné, že tu láva nezanechala žádné stopy. Sestupovali jsme po jakési otáčivé šroubovici, která vypadala jako dílo lidských rukou.

Každou čtvrthodinu jsme se musili zastavit k nezbytnému odpočinku, abychom vrátili svým kotníkům pružnost. Usedali (...)

(......)