Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DALŠÍ PRONIKÁNÍ DO ZEMSKÉ KŮRY

Probudil jsem se v neděli ráno, tentokrát bez obvyklého spěchu a příprav na okamžitý odchod. Ač jsme byli v hluboké propasti, bylo nám docela příjemně.

Na život troglodytů jsme si ostatně už zvykli. Já jsem už nemyslel na slunce, na hvězdy, na měsíc, na stromy, na domy, na města a na všechny ty pozemské zbytečnosti, z nichž si pozemšťané udělali nezbytnosti. Teď jsme byli pravěcí lidé a dívali jsme se na tyto zázraky s pohrdáním. Jeskyně tvořila velký sál. Po žulovém podkladu tekl tiše náš věrný potok. V této vzdálenosti od pramene neměla už jeho voda původní teplotu a dala se bez obtíží pít.

Po snídani chtěl profesor věnovat několik hodin uspořádávání svých každodenních poznámek.

„Především si přesně propočítám naši polohu,“ řekl. „Chci po návratu nakreslit mapu naší cesty, jakýsi svislý průřez zeměkoulí, který ukáže celý průběh našeho postupu.“

„To bude velmi zajímavé, strýčku. Ale budou vaše pozorování dostatečně přesná?“

„Ano. Zapsal jsem si pečlivě všechny úhly a sklony. Jsem si jist, že jsem se nezmýlil. Napřed zjistíme, kde jsme. Vezmi si busolu a podívej se, jaký směr ukazuje.“

Pohlédl jsem pozorně na přístroj a po pečlivém zkoumání jsem odpověděl:

„Východojihovýchod.“

„Dobrá,“ řekl profesor, poznamenal si mé pozorování a rychle něco počítal.

„Usuzuji z toho,“ řekl pak, „že jsme od výchozího místa ušli pětaosmdesát mil.“

„Teď tedy cestujeme pod Atlantikem.“

„Zajisté.“

„V této chvíli se na něm třeba právě rozpoutala bouře a nad našimi hlavami zmítají vlny a vichřice mnoha loďmi.“

„To je možné.“

„A velryby narážejí ocasy na stěny našeho vězení.“

„Buď klidný, Axele. Nedokážou je rozbít. Vraťme se však k našim výpočtům! Jsme pětaosmdesát mil jihovýchodně od paty Sneffelsu. A podle svých dřívějších poznámek předpokládám, že v hloubce šestnácti mil,

„Šestnáct mil!“ zvolal jsem.

„Určitě.“

„Věda však říká, že to je spodní hranice zemské kůry.“

„Neříkám, že ne.“

„Ale pak podle zákona o zvyšování teploty mělo by tu být tisíc pět set stupňů!“

„To by mělo, chlapče.“

„Pak by se všechna tahle žula nemohla udržet v pevném stavu a roztavila by se.“

„Vidíš však, že tomu tak není a že fakta jako obvykle vyvracejí všechny teorie.“

„Jsem nucen s tím souhlasit, ale udivuje mě to.“

„Kolik ukazuje teploměr?“

„Dvacet sedm stupňů a šest desetin.“

„Chybí tedy ještě tisíc čtyři sta dvaasedmdesát stupňů a čtyři desetiny, aby měli vědci pravdu. Bud je tedy pravidelné stoupání teploty omyl, nebo se Humphry Davy nemýlil, nebo jsem mu neměl věřit. Co tomu říkáš?“

„Nic.“

Ve skutečnosti jsem měl na mysli mnoho věcí. Rozhodně jsem neuznával Davyho teorii a trval jsem na vnitřním teple, ač jsem jeho účinky nemohl pocítit.

Raději bych byl opravdu připustil, že tato chodba ve vyhaslé sopce, potažená izolačním lávovým povlakem, nedovolí teplu proniknout stěnami dovnitř.

Aniž jsem hledal nové důvody, spokojil jsem se s tím, že jsem vzal naši situaci prostě na vědomí.

(...)

(......)