Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VÝBUCH

Nazítří, ve čtvrtek 27. srpna, nastal slavný den této podzemní cesty. Pokaždé, když si na to vzpomenu, rozbuší se mi znovu srdce hrůzou. Od oné chvíle nás už neovládaly rozum, úsudek a důmysl. Stali jsme se hříčkou projevů Země.

V šest hodin jsme byli vzhůru. Blížil se okamžik, v němž jsme si měli otevřít náloží cestu do žulového masívu. Žádal jsem, abych byl poctěn zapálením doutnáku. Až se tak stane, měl jsem si pospíšit za svými společníky k prámu, který nebyl dosud vyložen. Na něm jsme měli vyplout na širé moře, abychom se vyhnuli nebezpečným důsledkům výbuchu, jehož účin uvnitř žulového masívu nemohl selhat.

Doutnák měl podle našeho propočtu hořet deset minut, než se oheň dostane k prachové náloži. Měl jsem tedy dost času odběhnout na prám.

Chystal jsem se splnit svůj úkol ne bez jistého vzrušení.

Po rychlé snídani nasedl strýc s lovcem na prám, zatímco já zůstal na břehu. Měl jsem hořící lampu, kterou jsem chtěl doutnák zapálit.

„Jdi tedy, chlapče,“ řekl mi strýc, „ale ihned se vrať!“

„Buďte klidný, strýčku, nebudu se cestou nikde zdržovat.“ Zamířil jsem k ústí chodby, otevřel lampu a zdvihl konec doutnáku. Profesor držel v ruce svůj chronometr.

„Jsi připraven?“ zavolal.

„Připraven!“

„Tak tedy zapal, chlapče!“

Přiložil jsem rychle doutnák k plameni, a když na konci zajiskřil, vrátil jsem se během na břeh.

„Na prám!“ zvolal strýc. „A odrazme!“

Hans nás mohutným odrazem dostal na moře. Prám se vzdálil na dvacet sáhů od břehu.

Byly to hrozné chvíle. Profesor sledoval zrakem ručičku chronometru.

„Ještě pět minut,“ řekl. „Ještě čtyři. Ještě tři.“ Puls mi tepal po půlvteřinách.

„Ještě dvě! Jedna! Rozbořte se, žulové skály!“ Co se tehdy stalo? Mám dojem, že jsem rachot výbuchu neslyšel. Ale skála před mýma očima změnila náhle tvar. Rozevřela se jako opona. Spatřil jsem nezměřitelnou propast, která se rozšklebila na pobřeží. Závratné vzdutí moře vytvořilo jedinou vlnu, na jejíž hřeben vylétl téměř svisle náš prám.

Všichni tři jsme upadli. V necelé vteřině vystřídala světlo naprostá tma. Pak jsem cítil, že ztrácím pevnou oporu, ne pod nohama, ale pod prámem. Zdálo se mi, že se řítíme ke dnu. Ale nebylo tomu tak. Byl bych rád promluvil na strýce, ale hukot vod má slova přehlušil.

Navzdory tmě, překvapení a úděsu jsem pochopil, co se stalo. Za skálou, která právě vylétla do povětří, byla propast. Výbuch způsobil ve vrstvách plných trhlin jakési zemětřesení, propast se rozevřela a moře, změněné v divoký proud, nás do ní strhlo.

Byl jsem přesvědčen, že jsme ztraceni.

Tak uplynula hodina či dvě, kdoví? Tiskli jsme se lokty k sobě, drželi se za ruce, abychom nebyli sraženi z prámu. Naráželi jsme na skály a prám se vždycky strašně otřásl. Naštěstí to nebylo často. Usoudil jsem z toho, že se chodba podstatně rozšiřuje. Bezpochyby jsme byli na Saknussemmově cestě. Ale místo abychom se po ní ubírali sami, vzali jsme svou neopatrností s sebou celé moře!

Je pochopitelné, že tyto myšlenky mi (...)

(......)