Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V PODZEMNÍM PROUDU

Myslím, že bylo asi deset hodin večer. První můj smysl, který se po posledním náporu ozval, byl sluch. Zaslechl jsem totiž – a byl to skutečně vjem sluchový – že v chodbě nastalo naprosté ticho, které vystřídalo celé hodiny trvající a sluch naplňující řev. Konečně dolehl k mým uším strýcův hlas:

„Stoupáme!“

„Co tím myslíte?“ zvolal jsem.

„Ano, stoupáme, stoupáme!“

Natáhl jsem ruku. Dotkl jsem se stěny. Zkrvavil jsem si tím dlaň. Stoupali jsme nesmírnou rychlostí.

„Pochodeň! Pochodeň!“ zvolal profesor.

Hansovi se po značné námaze podařilo pochodeň zapálit, a ačkoli se její plamen naším výstupem srážel dolů, vrhala přece jen dost světla, aby osvítila celou scénu.

„Je to tak, jak jsem myslel,“ řekl strýc. „Jsme v úzké šachtě. Když se voda dostala až na dno propasti, začala stoupat na dřívější úroveň a my teď stoupáme s ní.

„Kam?“

„To nevím, ale musíme být připraveni na vše. Stoupáme rychlostí, kterou odhaduji na dva sáhy za vteřinu, to je sto dvacet sáhů za minutu neboli přes tři a pul míle za hodinu. S takovou rychlostí urazíme hezký kus cesty!“

„Ano, nezastaví-li nás nic a vede-li tahle šachta vůbec někam! Co když je však nahoře uzavřena, co když se vzduch tlakem vodního sloupec bude stlačovat, co když budeme rozdrceni?“

„Axele,“ odpověděl profesor naprosto klidně, „naše situace je téměř zoufalá, ale jakousi naději na záchranu přece jen máme. Jestliže můžeme každým okamžikem zahynout, můžeme být každým okamžikem i zachráněni. Buďme proto připraveni využít i té nejmenší příležitosti!“

„Ale co dělat?“

„Nabýt nových sil jídlem.“

Po těchto slovech jsem na strýce pohlédl vytřeštěným zrakem. Teď jsem mu musil říci to, co jsem nechtěl přiznat.

„Jídlem?“ opakoval jsem.

„Ano, a to hned!“

Profesor pak dodal několik slov dánsky. Hans zavrtěl hlavou.

„Jakže?“ zvolal strýc. „Naše zásoby jsou pryč?“

„Ano, z potravin máme jen tohle! Kus sušeného masa pro všechny tři.“ Strýc se na mne podíval, jako by nemohl má slova pochopit.

„Nu, věříte ještě, že se můžeme zachránit?“ zeptal jsem se ho. Odpověď jsem nedostal.

Uplynula hodina. Počal jsem pociťovat prudký hlad. Moji společníci trpěli taky, ale žádný z nich se neodvázal dotknout se ubohých zbytků jídla.

Zatím jsme stále rychle stoupali. Vzduch nám často zarazil dech jako vzduchoplavcům při příliš rychlém výstupu. Jestliže však vzduchoplavci při stoupání do horních vzdušných vrstev pociťují pravidelný pokles teploty, my jsme pociťovali pravý opak. Teplota znepokojivě stoupala a musila už dosáhnout nejméně čtyřiceti stupňů.

Co ta změna znamenala? Až dosud dávala fakta za pravdu Davyho teorii, ke které se hlásil i profesor Liddenbrock. Až dosud zvláštní projevy skal odrážejících teplo, účin elektřiny a magnetismu měnily hlavní přírodní zákony a připravily nám zcela mírnou teplotu, i když teorie o vnitřním žáru Země byla podle mne jedině správná a jedině vysvětlitelná. Neblížíme se snad teď k prostředí, kde se tyto jevy projeví v celé (...)

(......)