Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KRÁTER SOPKY

Ano, zbláznila se! Střelka skákala od jednoho pólu k druhému, vystřídala všechny směry větrné růžice a točila se, jako by byla stižena závratí. Věděl jsem, že podle obecně přijaté teorie není nerostná kůra zemská nikdy ve stavu absolutního klidu. Neustále je zmítána otřesy způsobenými posunem spodních vrstev a velkých tekutých proudů i vlivem zemského magnetismu, ač tvorové roztroušení na povrchu zemském nemají o těchto pohybech nejmenší tušení. Tyto jevy samy o sobě by mě ovšem byly nepoděsily a nevyvolaly v mé mysli ani jedinou strašnou představu.

Byly zde však jiné projevy, jisté podrobnosti, které mě nemohly nechat dlouho na pochybách. Ozývalo se zde se stoupající silou stále častější rachocení.

Mohl jsem je srovnat jedině s rachotem velkého počtu vozů tažených rychle po dláždění. Byl to trvalý hromový zvuk.

A v mém mínění mě utvrzovala i ta poblázněná busola, zmítaná elektrickými vlivy. Zemská kůra mohla puknout, žulový masív se mohl rozestoupit, puklina zvětšit, prázdnota se naplnit a my, ubohé atomy, jsme měli být ve strašném sevření rozdrceni.

„Strýčku! Strýčku!“ vykřikl jsem. „Jsme ztraceni!

„Co tě to zase poděsilo?“ odpověděl mi s překvapivým klidem profesor.

„Co je ti?“

„Co je mi? Podívejte se, jak se ty stěny zmítají, jak celý masív puká, jak strašně stoupá teplota, jak voda vře, jak z ní stoupá pára, jak magnetka blázní!

To všechno jsou příznaky zemětřesení!“

Strýc zavrtěl lehce hlavou.

„Zemětřesení?“ řekl.

„Ano!“

„Myslím, že se mýlíš, chlapče.“

„Takže? Vy ty příznaky nevidíte?“

„Příznaky zemětřesení? Ne! Čekám něco lepšího!“

„Co tím myslíte?“

„Sopečný výbuch, Axele.“

„Výbuch!“ zvolal jsem. „Jsme však v kráteru činné sopky!“

„Na to právě myslím,“ řekl strýc s úsměvem. „A to by bylo to nejlepší, co nás může potkat.“

To nejlepší! Zbláznil se snad strýček? Co jeho slova znamenala? Jak to, že je tak klidný, že se usmívá?

„Cože?“ zvolal jsem. „Jsme strženi výbuchem. Osud nás vrhl na cestu žhavé lávy, rozpálených kamenů, vařící vody a všech ostatních sopečných hmot! Budeme jimi strženi, vyvrženi, vystřeleni, vychrleni, vyhozeni o vzduchu s celými bloky skal, s deštěm popela a strusky uprostřed plamenných vírů! A to je to štěstí, které nás může potkat!“

„Ano,“ odpověděl profesor a podíval se na mne přes brýle. „V tom je naše jediná naděje, že se zase dostaneme na zemský povrch.“ Mozkem mi prolétlo na tisíce myšlenek. Strýc měl pravdu, úplnou pravdu.

Nikdy se mi nezdál tak odvážný a tak přesvědčivý jako v této chvíli, kdy očekával a klidně propočítával naději na sopečný výbuch.

Zatím jsme stále stoupali. Noc uplynula v neustálé cestě vzhůru. Rachot kolem nás ještě zesílil. Byl jsem už skoro udušen. Myslil jsem, že se blíží má poslední hodinka. A přesto je lidská obrazotvornost tak podivná, že i teď jsem se zabýval opravdu dětinskými výzkumy. Podlehl jsem myšlenkám, které jsem už neovládal.

Bylo zřejmé, že jsme byli vyvrženi sopečným výbuchem. Pod prámem vřela voda (...)

(......)