KAPITOLA XVIII
ÚVAHY PENCROFFOVY — OBNOVENÍ PRACÍ V LODĚNICI — PRVNÍ LEDEN 1869 — CHOCHOL NA VRCHOLU SOPKY — PRVNÍ PŘÍZNAKY VÝBUCHU — AYRTON A CYRUS SMITH V OHRADĚ — PRŮZKUM DAKKAROVY HROBKY — CO ŘEKL KAPITÁN NEMO INŽENÝROVI
Na sklonku dne dosáhli kolonisté ústí jeskyně, které dali nový název: Dakkarova hrobka. Byl odliv, a tak mohli proplout vchodem na úpatí čedičové skály.
Člun nechali u vchodu, kde byl chráněn před vlnami. Pencroff a Ayrton jej z opatrnosti vytáhli na výčnělek v ústí chodby, kde mu nemohlo hrozit žádné nebezpečí.
Za noci bouře přestala. Na západním obzoru zanikal poslední rachot hromu. Nepršelo, ale obloha byla ještě zatažena. V letošním říjnu, který je prvním jarním měsícem jižní polokoule, bylo počasí velmi nestálé. Vítr se stáčel do všech směrů, takže nebylo možno počítat se stálým počasím.
Cyrus Smith a jeho druzi opustili Dakkarovu hrobku a vraceli se do ohrady. Cestou Nab a Harbert svíjeli vedení položené kapitánem Nemem z hrobky do ohrady. Jednou se jim může hodit.
Při tom hovořili jen málo. Podivné události noci z 15. na 16. října na ně učinily hluboký dojem. Neznámý, jehož vliv je tak mocně ochraňoval, kterého si představovali jako ducha, kapitán Nemo už nežil. Potopil se se svým Nautilem na mořské dno. Zdálo se jim, že jsou teď opuštěnější než předtím. Už si tak zvykli počítat s neznámým ochráncem, že jim teď chyběl. Ani Gedeon Spilett a Cyrus Smith se nemohli ubránit tomuto dojmu. Proto všichni na cestě do ohrady zachovávali mlčení.
V devět hodin ráno se kolonisté vrátili do Žulového domu.
Rozhodli se, že se budou snažit stavbu lodi uspíšit. Cyrus Smith této práci věnoval všechnu svou píli a všechen svůj čas. Nikdo nevěděl, co jim budoucnost chystá. A pro kolonisty byla naděje jen v postavení řádné lodi, která bude moci plout i za špatného počasí a na jakoukoli vzdálenost. Jestliže se po dostavění lodi kolonisté ještě nerozhodnou pro plavbu na Nový Zéland nebo na některé z polynéských ostrovů, budou moci aspoň navštívit ostrov Tábor a nechat tam zprávu o Ayrtonovi. To bylo nezbytné opatření pro případ, že by se skotská jachta objevila v těchto mořích. A toto opatření musí být provedeno.
Všichni se proto pustili do práce. Cyrus Smith, Pencroff a Ayrton pracovali bez přerušení. Nab, Harbert a Gedeon Spilett jim pomáhali vždy, když neměli žádný jiný úkol. Nová loď musí být postavena do pěti měsíců, to jest do počátku března, kdy chtěli ještě před větrným obdobím navštívit ostrov Tábor. Tesaři proto neztráceli ani minutu. O zařízení lodi se starat nemuseli, poněvadž to bylo celé zachráněno z Bystrého. Tak se mohli soustředit jen na stavbu trupu.
Konec roku 1868 minul v pilných pracích. Za dva a půl měsíce byla na kýl nasazena všechna žebra a přibito první bednění. Už teď bylo vidět, že inženýrův plán byl výtečný a že se loď bude na moři znamenitě držet. Pencroff se věnoval práci s neumdlévajícím zápalem a bručel pokaždé, když někdo vyměnil tesařskou sekeru za loveckou pušku. Kolonisté se však museli připravit na blízkou zimu. Námořník byl nespokojen, že ztrácí pracovní síly v loděnici, a konal pak vždy práci za deset lidí.
Celé léto bylo špatné. Několik dní byla strašná vedra. Elektřinou nabité ovzduší se vybíjelo strašnými bouřemi, které zasahovaly do všech vzdušných vrstev. Jen zřídkakdy nebylo slyšet ani vzdálené dunění hromů. Znělo to jako neustálé mručení, jak tomu bývá v rovníkových oblastech.
Prvního ledna 1869 se strhla opět nesmírně prudká bouře, při níž na ostrov několikrát uhodilo. Několik vysokých stromů bylo zasaženo meteoritem a zlomeno. Mezi nimi i obrovský jilm u kurníku na dolním cípu jezera. Zdálo se, že tento meteor měl nějakou souvislost se změnami v nitru ostrova. Bylo možné, že poruchy v ovzduší souvisí s poruchami v kůře zemské? Cyrus Smith byl ochoten to připustit, protože bouře byly vždy doprovázeny sopečnými projevy.
Dne 3. ledna, když Harbert vystoupil na planinu Výhledu, aby osedlal jednoho z oslů, spatřil na vrcholu sopky obrovský chochol dýmu. Upozornil na to ostatní kolonisty a ti přispěchali pozorovat tento zvláštní zjev.
„Tentokrát to nejsou páry!“ zvolal Pencroff. „Zdá se, že sopka se nespokojuje jen s dýcháním a že se teď dala i do kouření.“
Námořníkovo přirovnání vystihlo plně změnu činnosti kráteru. Už tři měsíce vycházely z jícnu sopky řidší nebo hustší páry, které však ještě nevyrážely vnitřní žhavé hmoty. Tentokrát páru vystřídal hustý kouř, který se zdvihal v podobě šedavého sloupu, u paty aspoň sto dvacet metrů širokého a rozšiřujícího se nahoře do tvaru houbovitého klobouku. Tento sloup stoupal do výše asi dvou set padesáti metrů nad vrchol sopky.
„V kamnech je už zatopeno?“ řekl Gedeon Spilett.
„A my nemůžeme oheň uhasit!“ dodal Harbert..
„Sopky by se měly řádně vymetat!“ řekl Nab, který to myslel vážně.
„Výborně, Nabe!“ smál se Pencroff. „A vymetáním pověříme tebe!'
Cyrus Smith pozoroval bedlivě hustý kouř, který vystupoval z vrcholu Franklinovy hory, a naslouchal také s uchem u země, zdali nezaslechne vzdálený rachot. Pak se vrátil k druhům, od nichž trochu poodešel.
„Nesmíme si, přátelé, nic skrývat,“ řekl jim. „Tady se děje něco velmi vážného. Sopečné hmoty sice ještě nevylétají, ale už hoří a hrozí nám blízkým výbuchem.“
„To uvidíme, pane Smithi,“ zvolal Pencroff. „A bude-li to pěkné, zatleskáme. Nemyslím, že se máme čeho bát.“
„Ne, Pencroffe,“ odpověděl Cyrus Smith. „Stará lávová cesta je otevřená a podle polohy jícnu můžeme očekávat výlev lávy k severu. Přece však…“
„Přece však by bylo lepší, kdyby k výbuchu nedošlo, i když se ho nemusíme přímo bát,“ dodal novinář.
„Kdoví?“ mínil námořník. „Možná že je v sopce nějaká vzácná hmota, které po výbuchu s prospěchem použijeme.“
Cyrus Smith potřásl hlavou jako člověk, který nečeká nic dobrého od zjevu tak rychle se rozvíjejícího. Neposuzoval účinky výbuchu tak lehkomyslně jako Pencroff. I když láva vzhledem k poloze kráteru nehrozí přímo zalesněné a plodné části ostrova, mohou nastat jiné komplikace. Nezřídka se stává, že výbuch sopky je doprovázen zemětřesením, a Lincolnův ostrov, složený z tolika různých hmot — z čediče, ze žuly a z měkké prsti — nemohl mít žádné pevné spojení mezi vrstvami, a proto byl vystaven nebezpečí velkých poruch. I kdyby se výbuch sopky nestal nebezpečím přímým, mohly by mít otřesy zemské kůry nejvážnější následky.
„Zdá se mi,“ řekl Ayrton, který naslouchal s uchem na zemi, „že slyším temný rachot, jako by někde jel vůz se železem.“
Všichni kolonisté pozorně naslouchali a museli dosvědčit, že se Ayrton nemýlil. K rachotu se občas připojil podzemní hukot, který slábl a zase sílil, jako by nitrem země vanul silný vichr. Ale žádný výbuch v pravém slova smyslu ještě nenastal. Kolonisté z toho usoudili, že páry i kouř nacházejí stále volný průchod hlavním kráterem, a bude-li tento průchod dost široký, nebude hrozit ani přímý výbuch, ani sesun vrstev.
„Nevrátíme se raději ke své práci?“ ptal se Pencroff. „Ať si Franklinova hora kouří, sténá, hučí, chrlí oheň a hřmí jak chce; pro nás to není důvodem, abychom nic nedělali. Pojďte, Ayrtone, Nabe, Harberte, pane Smithi a pane Spilette! Dnes musí každý přiložit ruce k dílu! Musíme postavit přepážky a k tomu je i dvanáct rukou málo. Chtěl bych, aby nová Bonaventura — a to jméno jí jistě necháme, ne? — kotvila do dvou měsíců v Balónovém přístavu. Nesmíme tedy ztrácet čas!“
Všichni kolonisté, jejichž paže si Pencroff vyžádal, sestoupili k loděnici a pustili se do stavby přepážek, které zpevňují kostru lodi a oddělují jednotlivé lodní prostory. Byla to těžká a namáhavá práce a muži museli napnout všechny svoje síly.
Tak pracovali celý den a nestarali se o sopku, kterou ostatně z pobřeží u Žulového domu nebylo ani vidět. Jednou nebo dvakrát zahalil velký stín celé slunce, opisující svou denní dráhu po naprosto čistém nebi; znamenalo to, že mezi ostrovem a sluncem prochází hustý mrak.
Mořský vítr jej odnášel k západu. Cyrus Smith a Gedeon Spilett pozorovali tento přechodný stín, hovořili spolu o stále výraznější sopečné činnosti, ale práci přitom nepřerušili. Jejich jediným zájmem bylo co nejrychleji postavit loď. Jen tak mohla být zajištěna jejich bezpečnost v situacích, které se právě rodily. Kdo ví, zda tato loď nebude jejich jediným útočištěm.
Po večeři vystoupili Cyrus Smith, Gedeon Spilett a Harbert na planinu Výhledu. Byla už noc a oni chtěli ve tmě zjistit, zda se mezi parami a dýmem už neobjevuje oheň nebo zda z kráteru nevyletují kameny.
„Kráter hoří!“ vykřikl Harbert, který dorazil na planinu první. Franklinova hora, vzdálená jedenáct kilometrů, vypadala teď jako obrovská pochodeň, na jejímž vrcholu plály čadící plameny. Bylo v nich však tolik dýmu a popela, že noční tmou ani příliš nepronikaly. Nad ostrovem se jen rozlila žlutá zář, proti níž se nejasně rýsovalo popředí Leskovčího lesa. Obrovské kouřové víry zatemnily značnou část oblohy, na níž jen tu a tam probleskovaly hvězdy. „Sopka dělá rychlé pokroky!“ řekl inženýr.
„To není nic divného,“ odpověděl novinář. „Probudila se už dávno. Víte přece, Cyrusi, že první páry jsme objevili z předhoří hory už při hledání útulku kapitána Nema. A to bylo myslím 15. října.“
„Ano,“ potvrdil Harbert. „Je tomu už dva měsíce a půl.“
„Podzemní oheň byl tedy deset týdnů tlumen,“ pokračoval novinář, „a proto se nemůžeme divit, že teď vyráží s takovou prudkostí.“
„Nezdá se vám, že se půda trochu chvěje?“ ptal se Cyrus Smith.
„Opravdu!“ dosvědčil Gedeon Spilett. „Ale od chvění k zemětřesení…“
„Netvrdím, že jsme ohroženi zemětřesením,“ odpověděl Cyrus Smith. „A kéž by k němu nedošlo! Chvění je způsobeno vykypěním podzemních žhavých hnízd. Zemská kůra tu není ničím jiným než stěnou parního kotle, a vy přece víte, že parní kotel se pod tlakem chvěje jako ozvučná deska. To se teď právě děje.“
„To jsou nádherné ohnivé trsy!“ zvolal Harbert.
V tom okamžiku vyrazil z kráteru pravý ohňostroj, jehož záři nemohly páry utlumit. Tisíce rozžhavených kamenů a balvanů vyletovaly všemi směry ven. Některé vylétly až ke kouřovému oblaku, rychlým letem jej prorazily a nechávaly za sebou stopu rozžhaveného prachu. Tyto výbuchy byly doprovázeny postupnými detonacemi jako při kulometné palbě.
Cyrus Smith, novinář a Harbert strávili na planině Výhledu celou hodinu. Pak sestoupili na pobřeží a vrátili se do Žulového domu. Inženýr byl zamyšlen a tvářil se tak starostlivě, že se ho Gedeon Spilett zeptal, neobává-li se nějakého nebezpečí, kterým je snad přímo nebo nepřímo výbuch sopky ohrožuje.
„Ano i ne,“ odpověděl Cyrus Smith.
„Myslím, že největší nebezpečí nám hrozí od zemětřesení, které by mohlo ostrov úplně rozvrátit,“ řekl novinář. „Zatím se toho však příliš nebojím, protože páry stále nacházejí volný průchod kráterem.“
„Ani já se toho nebojím,“ souhlasil Cyrus Smith. „Nevěřím, že by tady došlo k zemětřesení, jaké je obvykle způsobeno přetlakem podzemních par. Ale mohlo by tu dojít k neštěstí z jiné příčiny.“
„Z jaké?“
„Nevím ještě… musel bych to vidět… navštívit sopku… Za několik dní už budu vědět, na čem jsme.“
Gedeon Spilett dál nenaléhal. Všichni kolonisté přes stále silnější rachot sopky spali brzy tvrdým spánkem.
Tak uplynuly tři dny, 4., 5. a 6. ledna. Kolonisté stále pracovali na stavbě lodi. Inženýr pospíchal s prací čím dál víc, ač přátelům nevysvětlil proč. Franklinova hora byla teď trvale pokryta hrozivě vyhlížejícím černým mrakem. S dýmem chrlila neustále rozžhavené kameny, které padaly většinou zpět do kráteru. Pencroff, který bral vše jenom ze směšné stránky, k tomu podotkl:
„Hleďme! Sopka si vyhazuje míče. Obr si hraje!“
Vyvrhované hmoty padaly do kráteru zpět a zatím se nezdálo, že by láva byla vystoupila až k ústí kráteru. Ani ze severovýchodního svahu sopky, který bylo z planiny částečně vidět, nevytékal žádný proud do severní části ostrova.
Přes pilnou práci v loděnici museli kolonisté konat i jiné práce v různých částech ostrova. Především docházeli do ohrady, kde bylo zavřeno stádo muflonů a koz. Těm bylo nutno obnovovat zásoby krmiva. Dne 7. ledna tam měl jít Ayrton. Protože na tuto práci stačil sám, byli všichni kolonisté překvapeni slovy Cyruse Smithe, který Ayrtonovi řekl:
„Až půjdete zítra do ohrady, půjdu s vámi.“
„Ale pane Smithi,“ protestoval Pencroff, „máme spočítány pracovní dny, a když zítra odejdete, oslabíte nás o čtyři ruce.“
„Pozítří se vrátíme,“ odpověděl Cyrus Smith. „Potřebuji si dojít do ohrady… Chci se podívat, jak to vlastně vypadá se sopkou.“
„Se sopkou! Se sopkou!“ bručel Pencroff nespokojeně. „To je hrozně důležité! Já už se o ni vůbec nestarám.“
Přes námořníkovy protesty byla inženýrova zítřejší cesta schválena. Harbert se chtěl připojit, ale Cyrus Smith s tím nesouhlasil, protože nechtěl Pencroffa připravit o další pracovní sílu.
Druhého dne za východu slunce nasedli Ayrton a Cyrus Smith do káry tažené dvěma osly a pustili se k ohradě. Nad lesem ležel hustý mrak, kterým neustále protékaly žhavé hmoty ze sopky. Tento mrak, který se valil tak těžce vzduchem, byl složen z nejrůznějších látek. Tak tmavým a hutným ho nemohl dělat jen sopečný dým. V jeho hustých závitech se vznášela prachová struska, sopečná hlína a šedavý popel, jemnější než nejjemnější škrob. Tento prach je tak lehký, že se vznáší ve vzduchu celé měsíce. Po islandském výbuchu roku 1783 bylo v ovzduší přes rok tolik sopečného prachu, že jím i slunce sotva pronikalo.
Nejčastěji však padá sopečný prach dolů a to se stalo i v tomto případě. Sotva došel Cyrus Smith s Ayrtonem do ohrady, začal padat jako černý sníh sopečný prach, podobný prachu střelnému. Ve chvíli změnil vzhled krajiny. Stromy i louky se pokryly několik centimetrů silnou vrstvou. Naštěstí vanul severovýchodní vítr, a tak byla většina prachu odváta na moře.
„To je zvláštní úkaz, pane Smithi,“ divil se Ayrton.
„A přitom vážný úkaz,“ odpověděl Cyrus Smith. „Sopečná hlína, pemzový prach a všechny jeho ostatní nerostné součásti jen dokazují, k jakým změnám asi dochází uvnitř sopky.“
„Můžeme tomu nějak zabránit?“
„Ne. Můžeme jen pozorovat vývoj těchto zjevů. Postarejte se, Ayrtone, zatím o ohradu. Já vystoupím až k pramenům Červeného potoka a podívám se, jak to vypadá na severním svahu hory. Pak…“
„Co pak, pane Smithi?“
„Pak navštívíme Dakkarovu hrobku. Chci se podívat… Ostatně za dvě hodiny se pro vás vrátím.“
Ayrton odešel do ohrady, a čekaje na Cyruse Smithe, zabýval se zatím muflony a kozami. Zvířata jevila za prvních příznaků sopečného výbuchu velký neklid.
Cyrus Smith se odvážil až na hřeben východního pobřeží, přešel Červený potok a dorazil na místo, kde kdysi se svými přáteli našel za první výpravy ložiska síry.
Ono místo se velmi změnilo. Tehdy odtud vystupoval jeden sloup dýmu a dnes jich tu našel inženýr třináct. Dým vycházel ze země jako pod tlakem neviditelného pístu. Bylo zřejmé, že zemská kůra je v těchto místech vystavena obrovskému tlaku. Ovzduší bylo nasyceno sirnými výpary, vodíkem a kyselinou uhličitou, smíšenou s vodními parami. Cyrus Smith zřetelně cítil chvění sopečných usazenin, kterými byla celá pláň poseta a které vznikly ztvrdnutím sopečného prachu. Novou lávu však nikde nespatřil.
To vše si inženýr ověřil ještě přesněji, když prohlédl celý severní svah Franklinovy hory. Z kráteru unikaly kouřové a ohnivé víry, na zem padala mračna popela, ale nikde nevytékala ještě láva. To dokazovalo, že hladina tekutých sopečných hmot nedosáhla ještě horního okraje hlavního kráteru.
Byl bych raději, kdyby se to už stalo, řekl si Cyrus Smith. Aspoň bych si byl jist, že láva nastoupila svou obvyklou cestu. Kdo ví, zda se někde neotevře nový kráter. Ale v tom nebezpečí není. Kapitán Nemo to předvídal správně. Ne, nebezpečí je opravdu jinde.
Cyrus Smith postoupil až k obrovskému hřbetu, který ve svém prodloužení rámoval Žraločí zátoku. Mohl si odtud pozorně prohlédnout staré lávové pruhy. Nepochyboval o tom, že poslední výbuch se odehrál před velmi dávnou dobou.
Pak se vrátil zpět, naslouchaje neustálému temnému podzemnímu rachotu, který byl doprovázen občas silnými ranami. V devět hodin se vrátil do ohrady.
Ayrton už na něho čekal.
„Zvířata jsou opatřena, pane Smithi,“ hlásil.
„Dobře, Ayrtone.“
„Jsou velmi znepokojena, pane Smithi.“
„Jsou ovládána pudem a zvířecí pud se nikdy nemýlí.“
„Kdy půjdete…“
„Vezměte křesadlo a pochodeň, Ayrtone,“ odpověděl inženýr. „Půjdeme ihned.“
Ayrton příkaz vykonal. Vypřažení osli bloudili ohradou. Cyrus Smith zavřel vrata a odešel s Ayrtonem k západu po úzké stezce, která vedla k pobřeží.
Kráčeli po půdě měkce vystlané mračny spadaného prachu. V lese nevyplašili žádného čtvernožce. I ptáci zmizeli. Vítr občas rozvířil prachovou vrstvu a oba kolonisté se pak v prašném víru ani neviděli. Přidržovali si pečlivě kapesníky u očí a u úst, aby neoslepli a nezadusili se.
Nemohli jít pochopitelně příliš rychle. Vzduch byl těžký, jako by jeho kyslíkový obsah byl už ohněm dávno vyčerpán. Kolonisté dýchali jen s obtížemi a každou chvíli se museli zastavit, aby nabrali dech. Teprve v deset hodin dosáhli obrovského nakupení čedičových skal, které tvořilo část západního pobřeží.
Oba počali sestupovat úzkou strží, kterou slezli za oné bouřlivé noci na cestě do Dakkarovy hrobky. Ve dne však nebyl sestup tak nebezpečný. Ostatně sopečný prach, který pokryl chlazené skály, usnadňoval jistější chůzi.
Brzy dosáhli dolního valu, vybíhajícího od břehu ve výši asi dvanácti metrů nad hladinu moře. Cyrus Smith si pamatoval, že se val sklání až k hladině. Ačkoliv bylo teď moře v odlivu, nespatřil nikde ono nízké pobřeží. Vlny znečištěné sopečným prachem bily přímo do čedičových skal.
Cyrus Smith i Ayrton našli snadno vchod do Dakkarovy hrobky a zastavili se na skalním výběžku, který tvořil vnější okraj valu.
„Zdalipak tu bude člun?“ ptal se inženýr.
„Je tu, pane Smithi,“ odpověděl Ayrton a přitáhl k sobě lehkou loďku, skrytou pod klenbou vchodu.
„Nastupme, Ayrtone!“
Oba kolonisté si sedli do člunu. Lehké vlnění zaneslo loďku hlouběji pod nízkou klenbu hrobky. Ayrton tam zapálil pochodeň. Pak se chopili vesel. Cyrus Smith upevnil pochodeň na příď člunu a sedl si ke kormidlu. Loď zamířila do temné hrobky.
Dnes tu už nebyl Nautilus, aby jim tmavou jeskyni osvětlil. Možná že dole v hlubině jeho mohutná elektrická světla ještě svítí, ale z vodní propasti, v které kapitán Nemo odpočíval, nepronikal nahoru ani paprsek.
Nedostatečné světlo pochodně inženýrovi přece jen dovolilo řídit člun podél stěn jeskyně. Pod klenbou bylo hrobové ticho, ale trochu dále už zaslechl Cyrus Smith zřetelný hukot z nitra hory. „To je sopka,“ řekl.
Hukot byl doprovázen silným pachem, prozrazujícím chemické přeměny. Sirné páry počaly inženýra i Ayrtona dusit.
„Toho se kapitán Nemo bál,“ zašeptal Cyrus Smith a lehce zbledl. „Ale musíme doplout až na konec.“
„Pojeďme!“ řekl Ayrton, sklonil se k veslům a hnal člun k zadní stěně jeskyně.
Po dvacetiminutové plavbě zastavila loďka u zadní průčelně stěny.
Cyrus Smith vstal a posvítil si pochodní na různé části stěny, která oddělovala jeskyni od vnitřních prostor sopky. Jak byla asi silná? Třicet metrů nebo tři? Těžko říci. Ale podzemní rachot tu byl velmi zřetelný. Stěna tedy nemohla být příliš silná.
Inženýr ji prozkoumal po celé šířce, upevnil pak pochodeň na veslo a prohlížel ji nahoře.
Sotva viditelnými otvory mezi nespočetnými skalními bloky unikaly všude čpící páry a zamořovaly vzduch v jeskyni. Několik klikatých puklin, z nichž některé byly značně široké, sestupovalo už na metr od hladiny.
Cyrus Smith se zamyslel. Pak si znovu zašeptal:
„Ano, kapitán Nemo měl pravdu! Nebezpečí je tady! A je to strašné nebezpečí!“
Ayrton mlčel. Na inženýrův pokyn se chopil opět vesel a za půl hodiny vypluli oba kolonisté z Dakkarovy hrobky.
i PDF 
.