KAPITOLA XIX
CYRUS SMITH PODÁVÁ ZPRÁVU O SVÉM PRŮZKUMU — URYCHLENÁ STAVBA LODI — POSLEDNÍ NÁVŠTĚVA OHRADY — BOJ OHNĚ S VODOU — CO ZBYLO Z POVRCHU OSTROVA — SPUŠTĚNÍ LODI — NOC Z 8. NA 9. BŘEZNA
Druhého dne, 8. ledna ráno, po dni a noci stráveně v ohradě, vrátil se Cyrus Smith s Ayrtonem do Žulového domu. Tam svolal své přátele a oznámil jim, že Lincolnovu ostrovu hrozí nebezpečí, které lidská moc nemůže odvrátit.
„Přátelé,“ řekl jim a v hlase se mu chvělo hluboké vzrušení, „Lincolnův ostrov není z těch, které budou žít tak dlouho jako zeměkoule. Dříve nebo později propadne zkáze. Příčina zkázy je v ostrově samém a nic ji nemůže odstranit.“
Kolonisté se dívali na sebe i na inženýra. Nemohli to pochopit.
„Vysvětlete nám to, Cyrusi!“ vyzval inženýra novinář.
„Vysvětlím vám to nejlépe, když vám řeknu vše, co mi v několikaminutovém rozhovoru prozradil kapitán Nemo.“
„Kapitán Nemo?“ zvolali kolonisté.
„Ano. Byla to poslední služba, kterou nám chtěl před smrtí prokázat.“
„Poslední služba!“ zvolal Pencroff. „Poslední služba! Vidíte, že i po smrti nám prokazuje služby.“
„A co vám kapitán Nemo řekl?“ ptal se novinář.
„Vězte tedy, přátelé, že Lincolnův ostrov má docela jiné složení než ostatní ostrovy v Tichém oceánu. Jeho zvláštní postavení, jak mi prozradil kapitán Nemo, přivodí dříve nebo později porušení jeho podmořských základů.“
„Porušení? Lincolnův ostrov? Ale jděte!“ divil se Pencroff, který se přes všechnu úctu k inženýrovi nemohl ubránit pochybám.
„Jen poslouchejte, Pencroffe,“ pokračoval inženýr. „Zjistil to kapitán Nemo a zjistil jsem to i já sám, když jsem včera prohlížel Dakkarovu hrobku. Jeskyně se táhne ostrovem až k sopce a od hlavního kráteru je oddělena jen slabou stěnou, která tvoří čelo dutiny. Tato stěna je však porušena puklinami, kterými unikají z nitra sopky sirné plyny.“
„Nu a?“ ptal se zamračený Pencroff.
„Nu, zjistil jsem, že se tyto pukliny pod vnitřním tlakem rozšiřují, že se čedičová stěna zvolna trhá a že dříve nebo později otevře cestu mořské vodě z jeskyně do sopky.“
„Dobrá,“ řekl Pencroff, který se pokoušel ještě o žertování. „Moře sopku uhasí a tím to bude skončeno.“
„Ano, tím to bude skončeno,“ odpověděl Cyrus Smith. „Ve chvíli, kdy pronikne moře stěnou a vtrhne do hlavního kráteru uvnitř ostrova až ke žhavým hmotám, v té chvíli, Pencroffe, vzlétne Lincolnův ostrov do vzduchu tak, jako by vylétla Sicílie, kdyby do Etny vniklo Středozemní moře.“
Kolonisté neřekli na inženýrův výklad ani slovo. Pochopili, jaké nebezpečí jim hrozí.
Cyrus Smith rozhodně nijak nepřeháněl. Mnoho lidí si myslí, že by sopky uhasila voda z moří nebo z jezer, nad kterými sopky stojí. Nevědí však, že by tím došlo k vyhození části země do vzduchu. Sopka by se chovala jako parní kotel, v němž je náhle zvýšen tlak páry. Voda, která vniká do uzavřené prostory, jejíž teplota stoupla na několik tisíc stupňů, mění se hned v páru a vyvíjí přitom tolik energie, že sebepevnější obal jí neodolá.
A tady bylo jasné, že ostrov ohrožený strašným výbuchem nepřežil by ani o vteřinu prasknutí stěny Dakkarovy hrobky. To už nebyla otázka měsíců nebo týdnů, nýbrž otázka dnů a snad jen hodin!
Prvním pocitem kolonistů byla opravdová bolest. Nemysleli na nebezpečí, které by ohrozilo jejich životy, nýbrž mysleli na zničení kousku země, která jim poskytla útočiště; mysleli na tento ostrov, který tak pracně obdělávali, který tolik milovali a chtěli jednou přivést k největšímu rozkvětu. Mysleli na tolik marné námahy, na tolik zbytečné práce!
Pencroff se nemohl ubránit slzám, které se mu řinuly po tvářích a které se ani nesnažil skrýt.
Rozhovor trval ještě hezkou chvíli. Byly projednány všechny možnosti, jež kolonistům ještě zbývaly. V závěru se shodli na tom, že nesmějí ztrácet ani hodinu a že stavbu lodi musí uspíšit nejusilovnější prací, protože loď byla teď jejich jedinou nadějí.
Všechny ruce se zapojily do práce. K čemu teď sít, sklízet, lovit a doplňovat zásoby v Žulovém domě? To, co už měli, stačilo jim k zásobení lodi na sebedelší plavbu. Teď jen potřebovali, aby byla loď postavena dříve, než dojde k neodvratné katastrofě.
Proto se všichni pustili do horečné práce. Ke dni 23. ledna byla loď z poloviny pokryta palubou. Na vrcholu sopky se zatím žádná změna neprojevila. Z kráteru unikaly stále jen páry i kouř s plameny a vyletovaly z něho žhavé balvany. Ale v noci z 23. na 24. ledna se náhle ozvala strašná rána. Pod tlakem lávy která dosáhla vrcholu spodního kužele, byl horní kužel smeten. Kolonisté zprvu mysleli, že se bortí celý ostrov. Vyřítili se ze Žulového domu.
Byly asi dvě hodiny s půlnoci.
Nebe bylo v jednom plameni. Horní kužel — vysoký tři sta metrů a vážící milióny kilogramů — zřítil se na ostrov, který se celý zachvěl. Naštěstí spadl vrchol sopky na severní pobřeží, na písečnou a lávovou pláň mezí sopkou a mořem. Široce odkrytý kráter vrhal teď k nebi tak intenzívní záři, že jejím odleskem vypadalo celé nebe jako rozžhavené. Zároveň vyrazil z nového vrcholu proud lávy, který v dlouhých jazycích vytékal jako voda z přeplněné nádrže a vytvářel tisíce ohnivých hadů, plazících se po svazích sopky.
„Ohrada! Ohrada!“ vykřikl Ayrton.
Láva opravdu tekla k ohradě, k níž byl nový kráter natočen, a hrozilo tak nebezpečí, že budou okamžitě zničeny úrodné části ostrova, prameny červeného potoka a Leskovčí les.
Na Ayrtonův výkřik se kolonisté vrhli k oslí stáji. Kára byla okamžitě připravena. Všechny kolonisty ovládla společná myšlenka: běžet do ohrady a pustit z ní všechna uzavřená zvířata na svobodu.
Ke třetí hodině ranní byli u ohrady. Strašný nářek zvířat svědčil o jejich zděšení. Žhavé proudy tekuté lávy se šířily už na louku a blížily se k ohradě. Ayrton rozrazil prudce vrata a strachem šílená zvířata vyrazila ven.
Za hodinu naplnila žhavá láva celou ohradu, vysušila vodu v potůčku, zapálila stavení a do posledního kůlu pozřela celou ohradu. Z ohrady nezbylo nic!
Kolonisté chtěli proti záplavě bojovat, ale pokoušeli se o to s bláhovou marností, protože před takovou pohromou je člověk zcela bezmocný.
Nazítří, 2. ledna, chtěl Cyrus Smith před návratem do Žulového domu zjistit přesný směr, kterým lávový proud teče. Všeobecný sklon půdy vedl od Franklinovy hory na východní pobřeží. Bylo nebezpečí, že se láva dostane i přes Leskovčí les až na planinu Výhledu.
„Jezero nás zachrání,“ řekl Gedeon Spilett.
„Doufám v to také,“ řekl Cyrus Smith, což byla jeho celá odpověď.
Kolonisté se chtěli dostat až na náhorní rovinu prvního kužele sopky, ale lávové proudy jim cestu zahradily. Řinuly se jednak k údolí Červeného potoka, jednak k údolí Vodopádové řeky, přičemž cestou vypařily všechnu vodu, na kterou narazily. Jejich proud nebylo možno překročit; kolonisté museli naopak ustupovat. Sopka zbavená vrcholu změnila úplné svůj vzhled. Byla teď zakončena plošinou, na které kdysi stál starý kráter. Dva nové jícny, na jižním a na východním boku, chrlily neustále novou lávu, která vytvořila dva hlavní proudy. Nad novým kráterem visel oblak kouře, popela a par, rozšiřující se nad celý ostrov. S rachotem sopky se pojilo dunění hromu. Z kráteru vyletovaly skály až do výše několika set metrů, v mraku vybuchovaly a roztrhávaly se jako granáty. Výbuchům sopky odpovídalo nebe dlouhými blesky.
K sedmé hodině ranní už nemohli kolonisté na místě vydržet a museli ustoupit k okraji Leskovčího lesa. Kolem nich počaly padat žhavé kameny a láva, která už překročila červený potok, hrozila jim odříznout zpáteční cestu. První stromy už hořely a míza měněná prudce v páru roztrhávala je jako dělostřelecké náboje, zatímco sušší stromy plály nehybně uprostřed ohnivé záplavy.
Kolonisté se pustili Ohradní cestou zpět. Kráčeli tak pomalu, že se jejich chůze dala nazvat spíš couváním. Láva postupovala po svahu rychle na východ. Jak její přední okraj tvrdl, převalovaly se přes něj hned další proudy.
Hlavní proud lávy od Červeného potoka byl stále hrozivější. Už jím byla zasažena značná část lesa, nad níž vybuchovaly sloupy kouře, zatímco kořeny už žehly v lávovém toku.
Kolonisté se zastavili u jezera asi kilometr od ústí červeného potoka. Teď už šlo o otázku života a smrti.
Cyrus Smith, zvyklý řešit i nejvážnější situace, obrátil se ke svým druhům s vědomím, že to jsou mužové schopní slyšet pravdu:
„Buď jezero lávový proud zastaví a zachrání tak část ostrova před úplnou zkázou, nebo proud vnikne do lesa Divokého západu a pak nezůstane na ostrově jediný strom, jediná rostlina. Nám potom nezbude na holých skálách nic jiného než čekat na smrt, jestliže nás ovšem tohoto údělu nezbaví výbuch celého ostrova.“
„Pak je však zbytečné pracovat na stavbě lodi,“ řekl Pencroff se zkříženýma rukama.
„Pencroffe,“ řekl mu Cyrus Smith, „každou povinnost musíme plnit až do konce!“
V tomto okamžiku lávový proud, který ničil cestou všechny krásné stromy, dostal se až ke kraji jezera. Tam byl vyšší pruh půdy, který při nepatrném zvýšení mohl lávový proud zastavit.
„Do práce!“ zvolal Cyrus Smith.
Kolonisté okamžitě pochopili inženýrovu myšlenku. Ten lávový proud museli zastavit a přinutit ho, aby vtékal do jezera!
Všichni se rozběhli k loděnici. Přinesli rýče, lopaty, špičáky a sekery. Z poražených stromů a z hlíny se jim podařilo postavit za několik hodin metr vysokou hráz, dlouhou několik set kroků. Když byli hotovi, zdálo se jim, že pracovali sotva několik minut.
Byl nejvyšší čas. Tekutá hmota už dosáhla vnějšího okraje hráze. Proud lávy podobně jako tekoucí řeka hledal místo, kde by hráz překonal a mohl napadnout les Divokého západu. Ale hráz to vydržela a láva po několika minutách strašného napětí vrhla se z výše šesti metrů do Grantova jezera.
Těžce oddychující kolonisté bez jediného pohybu a beze slova přihlíželi boji obou živlů.
Jaký to pohled na zápas ohně s vodou! Které pero by dokázalo popsat tuto hrůzně krásnou scénu, který štětec by ji dokázal namalovat? Voda se se sykotem vypařovala všude, kde se setkala se žhavou lávou. Vzhůru vrhané sloupy páry mizely v závratné výši, jako by byly vyvrhovány záklopkou parního kotle. Ačkoli bylo v jezeře vody dost, musela nakonec prohrát, protože nebyla doplňována, kdežto lávový proud byl napájen z nevyčerpatelného zdroje, který vysílal stále nové a nové žhavé hmoty.
První láva, která spadla do jezera, ztuhla a vystoupila brzy nad vodní hladinu. Po jejím povrchu klouzal další proud, který za stálého tuhnutí postupoval dál doprostřed jezera. Vytvořil se tak postupující jazyk, který hrozil úplným zanesením jezera. Jezero nikam ustoupit nemohlo a jeho voda se rychle vypařovala. Syčení a hvizd páry plnily vzduch pronikavými zvuky. Větrem strhávané shluky par se měnily nad mořem v déšť. Lávový jazyk se prodlužoval do jezera, v němž se ztuhlé bloky lávy kupily jeden nad druhý. Tam, kde se kdysi prostírala hladina klidné vody, vystupovala obrovská seskupení kouřících skal, jako by tu zdvižením dna vylézala z vody nová a nová skaliska. Představte si moře, vzbouřené nejprudším uragánem a pak naráz ztuhlé dvacetistupňovým mrazem. Tak dostanete obraz jezera tři hodiny po vpádu nezadržitelného lávového proudu.
Tentokrát ještě voda zvítězila nad ohněm.
Svedení lávového proudu do jezera znamenalo pro kolonisty šťastný obrat. Získali tím několik klidných dnů. Planina Výhledu, Žulový dům a loděnice byly na čas zachráněny. Těchto několika dnů musí však přátelé využít k dokončení paluby a k provedení ucpávky trupu. Pak spustí loď na moře a vnitřní zařízení už dokončí na jejím přirozeném živlu. Obava před výbuchem, který hrozil ostrovu zničením, zbavila je na zemi pocitu bezpečí. Dosud tak jistý Žulový dům mohl každým okamžikem své kamenné stěny sevřít…
V dalších šesti dnech, od 25. do 30. ledna, pracovali kolonisté v loděnici za dvacet lidí. Téměř neodpočívali. Plameny sopky jim usnadnily práci i v noci.
Výtok lávy trval stále, ale už ne s takovou prudkostí. Bylo to štěstí, protože Grantovo jezero bylo už skoro celé zaplněno, a kdyby se měl po ztuhlé lávě přelít nový proud, dostal by se přes jezero na planinu Výhledu a z ní na pobřeží. Jestliže byl ostrov z této strany částečně chráněn, byl zato ohrožen jinde.
Druhý lávový proud, který zamířil k ústí Vodopádové řeky, nenarážel v tomto širokém údolí s plochými břehy na žádnou překážku. Tekutá hmota se tam hrnula přímo přes les Divokého západu. V této roční době, vyprahlé dlouhými vedry, stál les okamžitě v jediném plameni. Požár se rychle šířil porostem i spletí korun, které postup ohně ještě urychlovaly. Zdálo se, že záplava požáru se šíří v korunách stromů rychleji než záplava lávy na zemi.
Děsem šílená zvířata, jaguáři, divoká prasata, kabie i ostatní srstnatá i pernatá zvěř utekla k řece Díků a ke Kachní bažině, za cestu k Balónovému přístavu. Kolonisté však byli příliš zaměstnáni svou prací, aby věnovali větší pozornost i nejnebezpečnějšímu z těchto zvířat. Opustili teď Žulový dům, odmítli používat i Komína a spali prostě pod stanem u ústí řeky Díků.
Cyrus Smith a Gedeon Spilett vystupovali každý den na planinu Výhledu. Někdy je doprovázel Harbert, nikdy však Pencroff, který svůj milovaný a teď tak zpustošený ostrov nechtěl už vůbec vidět.
Byl to opravdu zoufalý pohled. Celá lesnatá část ostrova už byla holá. Jen na konci Hadího poloostrova stála ještě skupina zelených stromů. Tu a tam se černal jen ohořelý a větví zbavený suchý strom. Dřívější lesnaté plochy byly teď ještě pustší než Kachní bažina. Láva dokonala své dílo. Kde se dříve táhla bohatá zeleň, tam byla teď půda pokryta jen sopečnými vyvřelinami. Údolí Vodopádové řeky a řeky Díků neodváděla už do moře ani kapku vody. Kdyby bylo Grantovo jezero úplně vysušeno, neměli by kolonisté ani kapku vody. Naštěstí byl jižní cíp jezera ušetřen. Vytvořil se tam malý rybník, do něhož se stáhlo vše, co zbylo z Grantova jezera. Na severozápadě se černala v ostrých obrysech předhoří sopky, která teď vypadala jako obrovský spár, zaťatý do ostrova.
Jaký to smutný pohled, jak bolestná podívaná a jaká lítost v kolonistech, kteří místo úrodného, lesy pokrytého a vodami zavlažovaného ostrova viděli teď pusté skály, na nichž by bez svých zásob už žít nemohli!
„To rve člověku srdce!“ řekl jednoho dne Gedeon Spilett.
„Ano,“ souhlasil inženýr. „Kéž bychom mohli aspoň včas dostavět loď, naše jediné útočiště!“
„Nezdá se vám, Cyrusi, že se sopka trochu uklidňuje? Láva sice stále vytéká, ale zdá se, že už ne v takovém množství.“
„To je málo platné,“ odpověděl Cyrus Smith. „Oheň v nitru sopky je stále stejně prudký a moře tam může vniknout každým okamžikem. Jsme v situaci cestujících, jejichž loď hoří plamenem, kterému se nelze bránit a který se každým okamžikem může dostat k prachárně. Pojďme, Spilette, a neztrácejme čas!“
Ještě osm dní — až do 7. února — vytékala láva ze sopky, ale držela se stále v určitých mezích. Cyrus Smith se jen bál, aby se lávový proud nedostal na pobřeží, protože pak by byla zničena i loděnice. V těchto dnech cítili kolonisté stále prudké chvění hluboko v samých základech ostrova a to je neobyčejně znepokojilo.
Přišel 20. únor. Ke spuštění lodi na moře potřebovali ještě měsíc práce. Vydrží ostrov do té doby? Cyrus Smith a Pencroff se rozhodli spustit loď na moře ihned po utěsnění trupu. Paluba, zařízení a vnitřní úprava se mohou provést až potom. Hlavní věcí bude, že kolonisté získají bezpečný útulek mimo ostrov. Možná že by bylo výhodné zavézt loď do Balónového přístavu, to jest co nejdále od sopečného centra, protože u ústí řeky Díků se vystavovali nebezpečí, že při zemětřesení budou zavaleni troskami žulové stěny. Všechno jejich úsilí bylo proto zaměřeno k dokončení stavby trupu.
Dne 3. března mohli počítat, že se spuštění lodi uskuteční do dvanácti dnů.
Do srdcí kolonistů se vracela naděje, vystavená ve čtvrtém roce pobytu na ostrově tak velikým zkouškám. I Pencroff se zbavil své pochmurné mlčelivosti, do níž ho vrhla zkáza a zničení jeho ostrova. Myslel už jen na svou loď, ke které upínal všechny naděje.
„Dokončíme ji!“ řekl inženýrovi. „Dokončíme ji, pane Smithi. A máme nejvyšší čas, protože léto už pomalu končí a za chvíli přijde větrné období rovnodennosti. Bude-li to nutné, odplujeme přezimovat na ostrov Tábor. Ale Tábor po Lincolnově ostrově! To je největší neštěstí mého života! Nikdy bych si byl něco podobného nepomyslel!“
„Pospěšme si tedy!“ odpovídal stále stejně inženýr.
A pouštěli se znovu do práce.
„Pane Smithi,“ ptal se jednoho dne Nab, „myslíte, že kdyby byl naživu kapitán Nemo, že by se tohle všechno stalo?“
„Ano, Nabe,“ odpověděl inženýr.
„Já tomu nevěřím,“ bručel Pencroff Nabovi do ucha.
„Já také ne,“ prohlásil vážně Nab.
V prvním březnovém týdnu počala Franklinova hora znovu hrozit. Na ostrov se snesl déšť žhavé lávy. Kráter se znovu naplnil a láva se valila ze všech stran sopky dolů. Její proud tekl po ztuhlé lávě prvních proudů a dokončil zkázu posledních stromů, které unikly prvnímu výbuchu. Proud se valil tentokrát podél jihozápadních břehů Grantová jezera, přešel Glycerínový potok a zaplavil planinu Výhledu. Tato poslední rána do díla kolonistů byla hrozná. Z mlýna, z kurníků a ze stájí nezbylo nic. Zděšená drůbež se rozlétala všemi směry. Top s Jupem jevili známky největšího vzrušení. Jejich pud jim oznamoval blízkou katastrofu.
Největší část ostrovního živočišstva zahynula za prvního výbuchu. Zvířata, která to přežila, našla útulek jen v Kachní bažině a některá ještě na planině Výhledu. Ale i tyto poslední útulky byly teď zasaženy lávou, jejíž proud překročil okraj žulové stěny a počal se vrhat do moře. Hrůzná nádhera tohoto pohledu se nedá popsat. Po celou noc se zdálo, že zde padá ohnivá Niagara ve žhavých párách a vroucími hmotami dolů na pobřeží.
Kolonisté teď byli odkázáni jen na své poslední útočiště, a ačkoli horní část lodi nebyla ještě hotova, rozhodli se spustit loď na moře.
Pencroff s Ayrtonem provedli přípravy ke spuštění, které mělo být uskutečněno dne 9. března.
Ale v noci z 8. na 9. březen vyrazil náhle z kráteru obrovský sloup par a za strašného výbuchu dostoupil výše přes tisíc metrů. Stěna Dakkarovy hrobky zřejmě povolila pod tlakem plynů a moře, které vtrhlo do hlavního kráteru, proměnilo se naráz v páry. Kráter však už unikání par nestačil. Strašný výbuch, slyšitelný jistě na vzdálenost nejméně tří set kilometrů, rozerval vzdušné vrstvy nad celým ostrovem. Kusy hor padaly po několik minut do Tichého oceánu, který brzy pokryl svými vodami místo, na kterém kdysi stával Lincolnův ostrov.
i PDF 
.