Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XV
ŠPANĚLŠTINA PANA PAGANELA

Po nesmírném nebezpečí, jemuž Robert právě unikl, byl nyní vydán nemenšímu nebezpečí, že totiž bude umačkán v nesčetných objetích. Přestože byl Robert ještě velmi sláb, nikdo z těch dobrých mužů neodolal, aby ho nepřitiskl k srdci. Zdá se, že podobné projevy lásky nemocným neškodí, neboť chlapec po nich nezemřel. Naopak.

Ale pak se myšlenky všech přenesly ze zachráněného na zachránce a byl to přirozeně major, kterého napadlo, aby se rozhlédl kolem sebe. Padesát kroků od říčky, na prvních výstupcích hor, stál nepohnutě muž neobyčejně vysoké postavy. U nohou držel dlouhou pušku. Tento muž, který se tak náhle objevil, měl široká ramena a dlouhé vlasy, stažené koženým řemínkem. Byl vyšší než šest stop. Jeho osmahlý obličej byl mezi očima a ústy rudý, na dolním víčku černý a na čele skoro bílý. Domorodec, oblečený po způsobu pohraničních Patagonců, měl nádherný plášť, zdobený červenými ornamenty. Byl to kožený plášť, zhotovený z kůže guanaky, sešitý pštrosími šlachami a obrácený hebkou vlnou dovnitř. Pod pláštěm bylo vidět přepásaný oblek z liščích kožešin, vpředu vybíhající do cípu. U opasku visel muži váček s barvami, jimiž si maloval obličej. Obuv měl z hovězí kůže a pravidelně se křižující řemínky ji připevňovaly ke kotníkům.

Tvář tohoto Patagonce byla hrdá a svědčila o skutečné oduševnělosti, i když byla strakatě pomalována. Vyčkával s důstojným klidem. Jeho nehybná a vážná postava na skalnatém podstavci mohla být pokládána za sochu chladnokrevnosti.

Jakmile major spatřil Robertova zachránce, ukázal ho Glenarvanovi a ten se k němu rozběhl. Patagonec mu vykročil vstříc. Glenarvan uchopil jeho pravici a oběma rukama ji stiskl. V lordově pohledu, v jeho rozjasněné tváři, v celém jeho obličeji se zračilo tolik uznání, tolik vděčnosti, že domorodec nemohl být na pochybách. Mírně sklonil hlavu a pronesl několik slov, jimž ani major, ani jeho přítel nemohli porozumět.

Patagonec se tedy pozorně zahleděl na oba cizince a promluvil jiným jazykem, ale ani tato nová řeč jim nebyla srozumitelnější než předchozí. Avšak některé výrazy, jichž domorodec použil, byly Glenarvanovi nápadné. Zdálo se mu, že jsou ze španělštiny, z níž znal několik běžnějších slov.

„Espaňol?“ otázal se.

Patagonec přikývl hlavou, což je u většiny národů projevem přitakání.

„Vida,“ řekl major, „teď se bude moci uplatnit náš přítel Paganel. Ještě štěstí, že se naučil španělsky!“

Zavolali Paganela. Ten ihned přispěchal a pozdravil Patagonce se zdvořilostí vpravdě francouzskou, ačkoliv domorodec jí nepochybně vůbec nerozuměl. Vysvětlili učenému zeměpisci, oč jde.

„Výborně,“ řekl Paganel.

A otevřev široce ústa, aby lépe vyslovoval, pravil:

„Vos sois um homem de bem! (Jste hodný člověk. (Pozn. aut.) )“

Domorodec napjatě poslouchal a nic neříkal.

„Nerozumí,“ řekl zeměpisec.

Patagonec Thalkáv

 

„Asi máte špatný přízvuk,“ odtušil major.

„Jistě. Zatracený přízvuk!“

A Paganel opakoval svou poklonu ještě (...)

(......)