Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XIV
SPÁSONOSNÝ VÝSTŘEL

Východní svah Kordiller tvoří táhlá úbočí, jež nepozorovatelně přecházejí do roviny, a na té se část masívu tak náhle zastavila. Byla to zcela jiná krajina s hustými travinami a nádhernými stromy. Nesčetné jabloně, které zde byly vysázeny už v době osidlování kraje, zářily zlatistým ovocem a tvořily opravdové háje. Byl to kus bohaté Normandie, přenesený do patagonských končin, a za všech jiných okolností by byl cestovatelův pohled zaražen tímto náhlým přechodem z pouště do oázy, ze zasněžených vrcholků do zelenajících se prérií, ze zimy do léta.

Půda teď byla zase naprosto nehybná. Zemětřesení ustalo a podzemní síly přenesly svou ničivou sílu patrně jinam, protože pohoří And je vždycky v některém místě v pohybu. Tentokrát byl otřes neobyčejně mocný. Obrysy pohoří byly zcela změněné. Nové panoráma vrcholků, hřebenů a štítů se rýsovalo na blankytném pozadí nebe a průvodce v pampách by v něm marně hledal své známé orientační body.

Nastával překrásný den. Sluneční paprsky, vzcházející ze svého vlhkého lože v Atlantiku, klouzaly po argentinských pláních a nořily se do vln Tichého oceánu. Bylo osm hodin ráno.

Díky majorovu ošetření přicházeli lord Glenarvan a jeho druhové pozvolna k vědomí. Všichni byli nárazem hluboce omráčeni, ale jinak zdrávi. Sestup s Kordiller měli za sebou a byli by si mohli blahopřát, že jim příroda opatřila na svůj vrub takový dopravní prostředek, kdyby jeden z nich, ten nejslabší, dítě, Robert Grant, nemlčel k jejich volání.

Každý měl odvážného chlapce rád, Paganel, který k němu zejména přilnul, i major, přes svoji lhostejnost, všichni, a obzvlášť Glenarvan. Když se dověděl o Robertově zmizení, byl zdrcen. Představoval si, jak ubohý hoch leží v hlubinách kterési propasti a marně volá toho, jejž nazýval svým druhým otcem.

„Přátelé, přátelé,“ říkal, stěží zadržuje slzy, „musíme ho najít, musíme ho najít! Nemůžeme ho přece opustit! Každé údolí, každou strž, každou propast musíme dokonale prohledat! Přivážete mě na provaz! Spustíte mě dolů! Chci to, slyšíte, chci! Kéž je Robert ještě živ! Jak bychom se bez něho mohli odvážit vyhledat jeho otce a jakým právem bychom zachraňovali kapitána Granta, kdyby jeho záchrana měla stát život jeho dítěte!“

Glenarvanovi druhové mlčky poslouchali. Cítili, že hledá v jejich očích zásvit naděje, a sklopili je.

„Slyšeli jste?“ pokračoval Glenarvan. „Vy mlčíte! Vy už nedoufáte, ani trochu nedoufáte!“

Na okamžik zavládlo mlčení. Pak se ujal slova Mac Nabbs a řekl:

„Kdo z vás, přátelé, si vzpomíná, v kterém okamžiku Robert zmizel?“

Tato otázka zůstala bez odpovědi.

„Snad,“ pokračoval major, „mi tedy aspoň řeknete, vedle koho z vás se Robert při pádu nacházel?“

„Vedle mne,“ odpověděl Wilson.

„Výborně! A do kdy jsi ho vedle sebe viděl? Upamatuj se! Mluv!“

„Povím vše, nač se pamatuji,“ odpověděl Wilson. „Robert Grant se držel za trs lišejníku a byl vedle mne ještě necelé dvě minuty před nárazem, který ukončil náš pád.“

(...)

(......)