Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXIII
VÝPRAVA VEDE ŽIVOT PTÁKŮ

Strom, na němž Glenarvan a jeho druhové nalezli právě útočiště, podobal se ořechu. Měl také tak lesklé a zakulacené listí. Ve skutečnosti to však byl „ombu“. který roste osamoceně na argentinských pláních. Jeho pokroucený a obrovský kmen tkví v půdě nejenom svými tlustými kořeny, nýbrž i silnými výhonky, které jej v zemi zajišťují neobyčejně pevně. Proto také odolal náporu vody.

Ombu byl vysoký sto stop a jeho stín mohl zakrývat obvod šedesáti sáhů. Celá koruna stromu spočívala na třech mohutných větvích, které se rozvětvovaly na temeni šest stop silného kmene. Dvě z těchto větví rostly téměř svisle a nesly obrovský listnatý slunečník, jehož proplétající se větve, jakoby spletené rukou košíkáře, tvořily neprostupný útulek. Třetí větev se naopak táhla téměř vodorovně nad hučícími vodami a její spodní listí se v nich smáčelo; tvořila tak vysunutý mys tohoto zeleného ostrova, obklopeného oceánem. V koruně obrovitého stromu bylo dost místa. Listí rostoucí na jeho obvodu ponechávalo místy velké mezery, skutečně prostranné a vzdušné mýtiny. Větve stromu zdvihaly své nesčetné haluze až k oblakům. Cizopasné liány větve vzájemně spojovaly a sluneční paprsky se do nich prodíraly průzory mezi listím, takže se napohled zdálo, jako by na kmeni tohoto ombu vyrůstal celý les.

Když naši cestovatelé připlavali ke stromu, odlétlo na nejvyšší větve celé hejno opeřenců a odtamtud mocným štěbetáním protestovali proti tak zjevnému uchvácení jejich sídlišť. Tito ptáci také hledali útočiště na osamělém ombu a byly jich zde stovky: drozdi, špačci, isacas, hilgueros a zvláště picaflores – kolibříci zářivých barev. A když odletěli, zdálo se, že vítr jediným závanem svanul všechny květy stromu.

Takový útulek tedy nalezla Glenarvanova družina. Sotvaže se „uhnízdila“ na stromě, vyšplhali se mladý Grant a hbitý Wilson až do nejvyšších větví. Hlavy jim teď vyčnívaly ze zelené kupole. Oceán vzniklý povodní je obklopoval ze všech stran, a i když jejich pohled dosáhl velmi daleko, konce vod dohlédnout nemohli Žádný strom nečněl nad vodní plání. Jediný ombu stál uprostřed bouřících vod. Zachvívaje se pod jejich nárazy. V dálce, unášeny dravým proudem, pluly od jihu k severu vyrvané kmeny, zkroucené větve, došky vytrhané z nějakého zničeného ranče, trámy stržené ze střech estancií, zdechliny utonulých zvířat, zkrvavené kůže a na rozkymáceném stromě celá rodina řvoucích jaguárů, jež se na chatrném voru křečovitě držela drápy. Ještě o něco dále upoutal Wilsonovu pozornost černý, téměř již nezřetelný bod. Byl to Thalkáv a jeho věrný Thauka. Oba mizeli v dáli.

„Thalkáve, příteli Thalkáve!“ zvolal Robert, vztáhnuv ruku za odvážným Patagoncem.

„Zachrání se, pane Roberte,“ odpověděl Wilson. „Pojďme však dolů k mylordovi.“

Za okamžik poté sestoupili Robert Grant a námořník přes všechna tři poschodí větví a octli se na temeni kmene. Tam seděli Glenarvan, Paganel, major, Austin a Mulrady rozkročmo anebo v podřepu, podle (...)

(......)