Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXII
ZÁTOPA

Tvrz Nezávislosti dělí od břehů Atlantiku vzdálenost sto padesáti mil. Nedojde-li k nějakému nepředvídanému a jistě velmi nepravděpodobnému zdržení, může Glenarvan dostihnout Duncana ve čtyřech dnech. Ale Glenarvan se nedovedl smířit s myšlenkou, že se vrátí na palubu bez kapitána Granta a že jeho pátrání ztroskotá. Proto příštího dne ani nepomyslil na rozkaz k odjezdu. Úkolu se ujal major. Dal osedlat koně, doplnit zásoby a stanovil další cestu. Jeho přičiněním sjížděla družina v osm hodin ráno travnatými sedly pohoří Tandil.

Glenarvan a po jeho boku Robert jeli mlčky. Statečná a rozhodná povaha bránila lordovi smířit se klidně s takovým neúspěchem. Srdce mu prudce bušilo a hlava hořela. Paganel, rozezlený nezdarem, všemožně převracel slova listin, aby z nich vydobyl nové poučení. Thalkáv mlčel a nechával se vést Thaukou. Major byl stále optimistický a jel neochvějně vpřed jako člověk, který nemůže podlehnout zoufalství. Tom Austin a oba námořníci byli stejně zarmouceni jako jejich pán. Ve chvíli, kdy jim vyplašený zajíc přeběhl přes horskou stezku, oba pověrčiví Skotové na sebe pohlédli.

„Špatné znamení,“ řekl Wilson.

„Ano, ve Skotsku,“ odpověděl Mulrady.

„Když je něco špatné ve Skotsku, zde to nebude lepší,“ odpověděl mravoučně Wilson.

K poledni měli již cestovatelé pohoří Tandil za sebou a opět spatřili zvlněné pláně, které se táhly až k moři. Všude zavlažovaly úrodnou krajinu průzračné říčky a ztrácely se ve vysokých pastvinách. Půda byla opět rovinatá jako oceán po bouři. Poslední pampskou vysočinu měli cestující už za sebou a zelený koberec jednotvárné prérie se táhl pod nohama koní do nedohledna.

Počasí bylo doposud krásné. Onoho dne však vyhlížela obloha málo slibně. Hojné výpary, vyvolané vysokou teplotou předchozích dní, visely v hustých mračnech jako předzvěst prudkých lijáků. Sousedství Atlantiku a západní větry, které zde obvykle vanou, způsobovaly vůbec značnou vlhkost celého kraje. To bylo vidět už na jeho úrodnosti, na žírné hojnosti pastvin a jejich temné zeleni. Ale toho dne se mraky ještě neprotrhly a večer se koně zastavili po čtyřicetimílové rychlé jízdě na břehu hlubokých „canad“, velikých přírodních příkopů s vodou. Nikde nebyl žádný útulek. Ponča posloužila zároveň za stany i pokrývky a všichni brzy usnuli pod hrozivým nebem, které se naštěstí spokojilo jen hrozbami.

Příštího dne, jak se postupně pláň svažovala, projevovalo se stále citelněji, že jsou zde podzemní vody; vlhkost prosakovala všemi póry země. Zanedlouho se oddílu postavily do cesty veliké rybníky, některé již značně hluboké a některé teprve se tvořící. Pokud to byly jenom „laguny“, pevně ohraničené spousty vod bez vodních rostlin, šlo se koňům ještě pohodlně, ale na kluzkých bahniskách, zvaných „pentanos“, to bylo mnohem obtížnější; pentanos byly zarostlé vysokou trávou a člověk poznal nebezpečí, až když se tam octl.

Tyto bažiny se staly osudné již nejednomu živému tvoru. A skutečně, Robert, který (...)

(......)