Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA VII
AYRTON

Překvapení způsobené těmito slovy není možno vylíčit. Glenarvan vyskočil tak prudce, že převrhl židli, a zvolal:

„Kdo to řekl?“

„Já,“ odpověděl jeden z čeledínů Paddyho O’Moora, sedící na konci stolu.

„Ty, Ayrtone!“ řekl osadník, překvapený právě tak jako Glenarvan.

„Já,“ odpověděl Ayrton vzrušeným, avšak pevným hlasem, „já, mylorde, Skot jako vy, já, jeden z trosečníků Britannie!“

Toto prohlášení vyvolalo nepopsatelný účinek. Mary Grantová, zpola omdlévajíc vzrušením, zpola umírajíc tentokrát radostí, klesla do náručí lady Heleny. John Mangles, Robert a Paganel vyskočili ze svých míst a spěchali k muži, kterého Paddy O’Moore právě nazval Ayrtonem.

Byl to pětačtyřicetiletý muž s drsnými rysy a s jiskrnýma očima, zapadlýma hluboko pod vyklenutým obočím. Byl jistě neobyčejně silný, i když byl hubený. Na první pohled samá kost a samý nerv, člověk, jenž podle skotského rčení nemarnil čas nabíráním sádla. Prostřední vzrůst, široká ramena, pevné držení těla a obličej vyzařující inteligenci a energii, přestože v něm byly jisté tvrdé rysy, to vše činilo muže sympatickým. Náklonnost k němu pak ještě zvyšovaly stopy po nedávné bídě, vepsané do jeho tváře. Bylo vidět, že mnoho vytrpěl, i když to byl zřejmě člověk, jenž dovede útrapy snášet, překonávat a přemáhat.

Glenarvan a jeho druhové to vycítili na první pohled. Ayrtonova osobnost dovedla okamžitě zaujmout. Glenarvan tlumočil city všech svých přátel, když ho zahrnul otázkami, na něž Ayrton vzápětí odpovídal. Setkání Glenarvana a Ayrtona vyvolalo u obou zcela zřejmé obapolné pohnutí.

Proto prvé Glenarvanovy otázky přímo pršely jakoby samy od sebe.

„Vy jste trosečník z Britannie?“ tázal se.

„Ano, mylorde, nálodní kapitána Granta,“ odpověděl Ayrton.

„Vy jste se spolu s ním zachránil po neštěstí?“

„Ne, mylorde, to ne. V té strašné chvíli jsem byl od ostatních odloučen, byl jsem stržen z paluby a vržen na břeh.“

„Nejste tedy jedním z těch námořníků, o nichž se mluví v listinách?“

„Ne. Nevěděl jsem o těchto listinách. Kapitán je hodil do moře, když jsem už nebyl na palubě.“

„Ale co je s kapitánem? Kde je kapitán?“

„Domníval jsem se, že utonul a zahynul v moři s celým mužstvem Britannie. Byl jsem přesvědčen, že jsem se zachránil jenom já.“

„Vždyť jste přece říkal, že kapitán Grant žije!“

„Ne. Říkal jsem: jestliže kapitán žije…“

„A dodal jste: pak je na australské půdě…!“

„Může být skutečně jenom zde.“

„Vy tedy nevíte, kde je?“

Byl to pětačtyřicetiletý muž

 

„Ne, mylorde, znovu opakuji, že jsem se domníval, že utonul ve vlnách nebo zahynul na skaliskách. Teprve od vás jsem se dověděl, že snad ještě žije.“

„A co vlastně víte?“ otázal se Glenarvan.

„Jenom to, že kapitán Grant, žije-li, žije v Austrálii.“

„Kde tedy loď ztroskotala?“ řekl nyní major Mac Nabbs.

To měla být vlastně první otázka ze všech, ale ve vzrušení, které setkání vyvolalo, dychtil Glenarvan především zvědět, kde kapitán Grant je, a nestaral se o (...)

(......)