Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA X
WIMERRA RIVER

Příštího dne, 24. prosince, vyrazili časně zrána. Horko už bylo značné, avšak snesitelné, cesta téměř rovinatá a dobře sjízdná pro koně. Družina projížděla řídkým křovím. Večer se po celodenní jízdě utábořila na březích Bílého jezera se slanou vodou, která se nedala pít.

Jacques Paganel tam musil přiznat, že toto jezero není o nic více bílé než Černé moře černé, Rudé moře rudé, Žlutá řeka žlutá a Modré hory modré. Z vědecké ješitnosti se sice silně přel, ale jeho názory nezvítězily.

Mr Olbinett připravil večeři s obvyklou pečlivostí. Zanedlouho pak cestovatelé, jedni ve voze, druzí pod stanem, usnuli i přes plačtivé vytí dingů, australských šakalů.

Za Bílým jezerem se rozkládala nádherná rovina, pestře posetá kopretinami. Když se příštího dne Glenarvan a jeho druhové probudili, divže nezatleskali nádherné scenérii, prostírající se před jejich zraky. Vyjeli. Jenom několik dalekých pahorků prozrazovalo zvýšení půdy. Až k obzoru byly jenom louky a květy, hýřící jarními barvami. Modré jiskřičky drobnolistého lnu se snoubily s rudým šarlatem zvláštního zdejšího paznehtníku. Půda prosycená solí se ztrácela pod merlíky, lebedami a botvinami, hned sinavými, hned červenavými, z rodu slaměnek, které všechno zaplavovaly. Jsou to rostliny pro průmysl užitečné, protože jejich spalováním a louhováním se získává znamenitá soda. Paganel se uprostřed květů stával botanikem a nazýval tyto rozmanité výtvory jejich jmény; a při své zálibě vyjadřovat všechno čísly neopominul říci, že až doposud se napočítalo v australské květeně na čtyři tisíce dvě stě druhů, rozdělených do sto dvaceti řádů.

Později, když vůz rychle ujel deset mil, projížděl mezi vysokými háji akácií, mimóz a bílých gumovníků, které mají nejrozmanitější květy. Rostlinná říše nebyla v tomto kraji hojně zavodněných plání nijak nevděčná k slunci a ve vůních a barvách vracela to, co jí slunce dávalo v paprscích.

Říše živočišná již byla skoupější ve svých výtvorech. Po pláni poskakovalo několik kasuárů, ale nebylo možné se jim přiblížit. Majorovi se však podařilo obratně skolit kulkou do boku velmi vzácného živočicha, který pozvolna vymírá. Byl to „jabiru“, obrovský jeřáb anglických osadníků. Tento pták byl vysoký pět stop a jeho černý, široký, kuželovitý a silně zašpičatělý zobák byl dlouhý osmnáct palců. Fialové a nachové žíhání hlavy ostře kontrastovalo s lesklou zelení krku, zářivou bělostí hrudi a prudkou červení dlouhých nohou. Příroda jako by na něm vyplýtvala celou paletu základních barev.

Všichni se tomuto ptáku velmi obdivovali a major by si snad odnesl palmu prvenství toho dne. Ale Robert o několik mil dále narazil na nevzhledné zvíře, napůl ježka, napůl mravenečníka, prostě znetvořenou bytost, jako byli živočichové prvotních věků tvorstva, a statečně je ubil k smrti. Z vroubkované tlamy visel zvířeti roztažitý, dlouhý a lepkavý jazyk, kterým lapal mravence, svou hlavní potravu.

„To je přece ježura!“ řekl Paganel a tak označil tohoto (...)

(......)