Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA IX
TŘICET MIL NA SEVER

7. února v šest hodin ráno dal Glenarvan znamení k odchodu. V noci nepršelo. Nebe, zatažené malými šedivými mráčky, zadržovalo sluneční paprsky ve výši tří mil nad zemí. Mírná teplota zmírňovala i útrapy denního pochodu.

Paganel na mapě naměřil mezi mysem Kawhia a Aucklandem vzdálenost osmdesáti mil; to znamenalo osmidenní cestu při deseti mílích za dvacet čtyři hodiny. Domníval se však, že bude vhodnější, nebudou-li sledovat křivolaké mořské pobřeží, ale zamíří-li k soutoku Waikata a Waipy, třicet mil odtud u vesnice Ngaruawahia. Tamtudy probíhá poštovní cesta, ne-li stezka, sjízdná pro vozy a přetínající značnou část ostrova od Napieru u zálivu Hawkeova až do Aucklandu. Odtud budou mít blízko do Drury, kde si budou moci odpočinout ve znamenitém hotelu, jejž zvláště doporučuje přírodopisec Hochstetter.

Cestovatelé si mezi sebe rozdělili náklad potravin a vydali se kolem břehů zátoky Aotea. Z opatrnosti se jeden od druhého nevzdalovali a instinktivně střežili s nabitými puškami pláně vlnící se na východě. Paganel měl v ruce svou výbornou mapu a se zalíbením umělce si ověřoval její přesnost na nejmenších podrobnostech.

Značnou část dne se družinka ubírala po písčitém břehu, jehož nános tvořily zbytky dvouskořepých mušlí a sépiové kostice.

Na pobřeží, po němž klouzaly vlny přílivu, dováděla mořská zvířena a ani v nejmenším nepomýšlela na útěk. Byli to tuleni s kulatými hlavami, s širokým a klenutým čelem a s výraznýma očima, takže jejich tvář vypadala mírně, a dokonce i mile. Člověk chápe, že báje svým způsobem zpoetizovala tyto zvláštní obyvatele mořských vln a udělala z nich svůdné sirény, přestože jejich hlas zní jen jako nepříjemný chrapot. Těchto zvířat je na pobřeží Nového Zélandu velmi mnoho a jsou předmětem čilého obchodu. Zužitkovává se jejich kůže a tuk.

Mezi tuleni byli tři nebo čtyři šedomodří rypouši, dlouzí dvacet pět až třicet stop. Obrovští obojživelníci se lenivě rozvalovali na silných vrstvách velikých čepelatek, natahovali své topořivé rypáky a s úšklebkem mrskali hrubými štětinami svých dlouhých a zakroucených knírů, nakadeřených jako vousy opravdového šviháka. Robert se bavil pozorováním těchto zajímavých živočichů, když tu překvapeně zvolal:

„Podívejte, ti tuleni jedí kamení!“

A několik jich skutečně jedlo s neobyčejnou hltavostí kamení ležící na břehu.

„Na mou věru, je to tak!“ odvětil Paganel. „Nikdo nemůže popírat, že ti tuleni se pasou na kamení.“

„To je zvláštní jídlo,“ řekl Robert, „asi těžko stravitelné!“

„Tím se oni, chlapče, neživí, polykají kameny jen proto, aby se zatížili. Takovým způsobem zvyšují svou specifickou váhu, aby se snáze dostali na dno. Když se pak vrátí na zem, bez okolků kameny zase vyvrhnou. Uvidíš, že všichni, kteří kameny jedli, půjdou do vody.“

A zakrátko se opravdu půl tuctu takto zatížených tuleňů těžce odvleklo na břeh a zmizelo ve vodním živlu. Ale Glenarvan nechtěl ztrácet čas čekáním na jejich návrat, aby mohl (...)

(......)