Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XIV
TABUOVÁ HORA

Vrcholek hory se zdvihal ještě sto stop nad nimi. Uprchlíci se tam chtěli co nejrychleji dostat, aby na opačném svahu zmizeli Maorům z dohledu. Doufali, že se jim pak podaří po některém schůdném hřebeni dosáhnout sousedních vrcholků, které splývaly v horském pásmu, jehož složitou spleť by snad dokázal rozřešit ubohý Paganel, kdyby byl s nimi.

Výstup byl tedy chvatný, neboť hrozivý křik se stále víc a více blížil. Horda pronásledovatelů dostihla již úpatí hory.

„Kupředu, kupředu, přátelé!“ volal Glenarvan, povzbuzuje své druhy slovem i gestem.

A v necelých pěti minutách byli všichni na vrcholku hory. Tam se obrátili, neboť chtěli posoudit a rozhodnout, kterým směrem se dát, aby Maory zavedli na falešnou stopu.

Z této výše objímal pohled jezero Taupo, rozkládající se na západě uprostřed barvitého rámce velehor. Na severu byly vrcholky Pirongie, na jihu planoucí jícen Tongarira. Ale na východě viděli hradbu vrcholků a hřbetů, které se přimykaly k pohoří Wahiti, velikému horskému řetězu, jehož články se bez přerušení táhnou celým severním ostrovem od Cookovy úžiny až k Východnímu mysu. Musili tedy sestoupit po opačném svahu a ponořit se do úzkých soutěsek, z nichž možná nebylo východu.

Glenarvan se kolem sebe úzkostlivě rozhlížel. Mlha se rozplynula ve slunečních paprscích a on mohl pozorovat sebemenší zákruty země. Jediný pohyb Maorů nemohl uniknout jeho zraku.

Domorodci byli jenom sto padesát stop pod ním a dostali se na planinu, na které se zdvihal osamělý kužel.

Glenarvan nemohl ani o vteřinu déle odpočívat. Bez ohledu na to, zdali byli vyčerpáni nebo ne, musili prchat, neboť jinak jim hrozilo obklíčení.

„Dolů!“ zvolal. „Dolů, než nám uzavřou cestu!“

Avšak v okamžiku, kdy ubohé ženy s vypětím posledních sil povstaly, Mac Nabbs je zadržel a řekl:

„Není třeba, Glenarvane. Podívejte se!“

A všichni skutečně spatřili, že v chování Maorů nastala nevysvětlitelná změna.

Pojednou zastavili další pronásledování. Zteč proti hoře ustala jako na nějaký rázný protipovel. Tlupa domorodců zabrzdila svůj let a zastavila se jako mořský příboj před nepřekročitelnou skálou.

Všichni divoši, přestože lačnili po krvi, stáli nyní sešikováni na úpatí hory a řvali, mávali rukama, puškami a sekyrami, ale nepostupovali ani o píď. Jejich psi stáli přimrazeni k zemi jako oni a zuřivě štěkali.

Co se to stalo? Jaká neviditelná síla to domorodce držela? Uprchlíci nechápavě hleděli dolů a trnuli obavou, aby se nezlomilo kouzlo, jež zadržovalo Kaj-Kumuův kmen.

Pojednou vyrazil John Mangles výkřik a jeho druhové se ihned otočili. Rukou jim ukazoval na pevnůstku tyčící se na vrcholu kužele.

„Hrobka náčelníka Kara-Teta!“ zvolal Robert.

„Opravdu, Roberte?“ otázal se Glenarvan.

„Ano, mylorde, je to ta hrobka! Poznávám ji…“

Robert měl pravdu. Padesát stop nad nimi, na nejzazším výběžku hory, spatřili malou hrazenou pevnůstku z čerstvě natřených kůlů. Také Glenarvan nyní poznával hrob zélandského (...)

(......)