Jules Verne
překlad: Václav Netušil

PODIVUHODNÉ SETKÁNÍ V DŽUNGLI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XIII.
VZDUŠNÁ VESNICE

Když se nazítří Khamis, Max Huber a John Cort probudili, museli být velmi překvapeni. V této části pralesa byla stále hluboká tma. Byl už den? To nevěděli.

Buď jak buď, světlo, které je několik dní vedlo, se dosud neobjevilo. Museli čekat na zapálení pochodně, aby se vydali znova na cestu.

John Cort si však všiml něčeho, z čeho se svými přáteli vyvodil hned jisté důsledky.

„Je mi divné,“ řekl, „že nemáme dnes ráno své světlo a že nám v noci nepřinesl nikdo obvyklé jídlo…“

„A je to tím politováníhodnější,“ dodal Max Huber, „že už nemáme nic.“

„Snad to znamená, že jsme dorazili k cíli,“ mínil průvodce.

„Ale k jakému?“ zeptal se John Cort.

„Tam, kam nás odvedli, milý Johne.“

Byla to odpověď, která nic nevysvětlila, ale dalo se tu vůbec něco vysvětlit?

Cestující si dále všimli, že kromě řidšího porostu nebylo už v pralese takové ticho. Slyšeli jakýsi šum, nepravidelný hukot, vycházející z nejvyšších větví. Když se tam podívali, spatřili asi třicet metrů nad zemí velikou plošinu.

Byla umístěna v podivuhodné spleti větví bez jediné skuliny propouštějící sluneční světlo. Ani střecha chýše by nemohla lépe chránit před jasem slunce. Tím taky byla vysvětlena ta tma pod stromy.

Na místě, kde skupina přenocovala, byla půda zvláštním způsobem upravena. Nebyla tam vysoká tráva, ostružiní a trnité křoví, které až dosud lemovalo stezku po obou stranách. Tady se táhl koberec nízké trávy, v níž nebylo ani stopy po vlhkosti. Jako na prérii, kterou nikdy žádný déšť ani pramen neosvěžil.

Stromy stály pět až šest metrů od sebe jako sloupy nesoucí nějakou konstrukci. Jejich koruny stínily plochu o rozloze několika čtverečních kilometrů.

Uplynula hodina. Khamis neustále obhlížel okolí všemi směry. Hledal světlonoše. Jeho instinkt a pozorování během cesty ho vedly k přesvědčení, že kráčeli stále k východu. Ale tím směrem přece nebyla řeka Ubangi! To byla cesta zpátky! Kam je to tajemné světlo vlastně zavedlo?

„Myslím,“ řekl John Cort, „že bychom měli odejít. A že bychom se měli dát na cestu ihned!“

„Ale v kterou stranu?“ ptal se Max Huber.

To byla otázka. Podle čeho se rozhodnout?

„Nezapustili jsme tady, pokud vím, kořeny,“ řekl netrpělivě John Cort. „Mezi těmi stromy se dá projít… A tma už není taková, abychom se nemohli orientovat.“

„Tedy na cestu!“ řekl Khamis.

Všichni tři se vydali na průzkum. Kráčeli stále po stejné holé půdě, po stejně suchém koberci, chráněném před deštěm i před sluncem. Všude rostly stejné stromy, z nichž viděli jen nejnižší větve.

A stále slyšeli shora ten podivný hluk, jehož původ si nedovedli vysvětlit.

Je tady prales opravdu tak pustý? Asi ne, protože Khamis občas zahlédl mezi stromy jakýsi stín. Byl to jen klam? Nevěděl, co si o tom myslet. Konečně po půlhodině neplodného průzkumu zastavili a usadili se pod kmenem bauhinie.

Jejich oči si začaly přivykat temnu, které ostatně sláblo. Díky stoupajícímu slunci pronikalo temnou klenbou nad zemí trochu (...)

(......)