Jules Verne
překlad: Václav Netušil

PODIVUHODNÉ SETKÁNÍ V DŽUNGLI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA IV.
JEDINÉ, CO MOHLI UDĚLAT

Byla skoro půlnoc. Uprchlíci zůstali šest hodin ve tmě, která byla stejně hluboká na planině jako v pralese. Šest dlouhých hodin plných obav a nebezpečí. Prozatím byli všichni zachráněni. Hrozilo jim však nové nebezpečí. Neobjeví se za svítání na okraji pralesa znovu ty tajemné ohně? Nemohli přece pochybovat o tom, že se na těchto místech utábořil nějaký domorodý kmen! Neměli se právem obávat útoku, proti němuž by byla každá obrana marná?

„Buďme ve střehu!“ řekl průvodce, jakmile popadl dech po vysilujícím běhu, a když Francouz a Američan byli už s to mu odpovědět.

„Buďme ve střehu!“ opakoval John Cort, „a připravme se k odražení každého útoku. Domorodci nemohou být daleko… Tady je ještě zbytek ohniště se žhavým popelem!“

Opravdu. Pět šest kroků od nich žhnuly pod stromem ještě uhlíky narudlým světlem.

Max Huber vstal a s karabinou v ruce vklouzl do křoví. Khamis a John Cort s úzkostí naslouchali, hotovi jít v případě potřeby za ním.

Max Huber byl pryč sotva pár minut. Nespatřil nic podezřelého, neslyšel nic, co by v něm vyvolalo obavy z bezprostředního nebezpečí.

„Tahle část pralesa je nyní pustá,“ řekl. „Je jasné, že černoši odtud odešli.“

„Možná že utekli, když viděli slony řítit se k okraji pralesa,“ mínil John Cort.

„Snad,“ řekl Khamis. „Ohně, které jsme s panem Huberem viděli, zhasly právě ve chvíli, kdy sem od severu dolehlo troubení slonů. Byla v tom opatrnost, nebo strach? Vždyť se domorodci museli cítit v pralese v bezpečí! Tohle dobře nechápu…“

„Nelze si to vysvětlit a teď taky není vhodná doba na vysvětlování,“ řekl Max Huber. „Počkejme do rozednění. Přiznám se, že mi dá velkou námahu zůstat vzhůru. Oči se mi proti mé vůli zavírají.“

„Tohle není právě vhodná doba ke spaní, Maxi,“ řekl John Cort. „Spánek však není sluha, nýbrž pán. Dobrou noc!“

Max Huber za chvíli už ležel u paty stromu, ponořen do hlubokého spánku.

„Lehni si tady, Llango,“ řekl John Cort. „Já budu s Khamisem do rána hlídat.“

„Na to stačím sám, pane Corte,“ odpověděl průvodce. „Jsem na to zvyklý a radím vám, abyste napodobil svého přítele.“

Llanga si lehl vedle Maxe Hubera. John Cort to chtěl vydržet a asi čtvrt hodiny si ještě povídal s průvodcem. Hovořili o nešťastném Portugalci, k němuž Khamis za dlouhá léta přilnul a jehož dobré vlastnosti mohli oba přátelé výpravy ocenit.

„Ten nešťastník ztratil hlavu,“ opakoval Khamis, „když ho ti zbabělí nosiči okradli a opustili…“

„Ubožák!“ zašeptal John Cort.

To byla jeho poslední slova. Zmožen únavou natáhl se do trávy a usnul.

Khamis, naslouchaje nejmenšímu šustotu a s karabinou na dosah ruky, pátral v hluboké tmě a často vstával, aby prozkoumal hustý podrost dole a koruny stromů nahoře. V případě nutné obrany byl připraven vzbudit své společníky. Tak hlídal až do prvního zásvitu dne.

Čtenář si už jistě všiml různých charakterů obou přátel, Francouze i Američana.

John Cort byl vážný a praktický muž, což jsou obvyklé vlastnosti (...)

(......)