Jules Verne
překlad: Václav Netušil

PODIVUHODNÉ SETKÁNÍ V DŽUNGLI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA VI.
STÁLE NA JIHOZÁPAD

Nazítří, 11. března, byli všichni tři muži dokonale odpočatí a připravení čelit obtížím druhého dne pochodu.

Když opustili úkryt pod bavlníkem, obešli světlinu, pozdravováni sborovým zpěvem tisícerých ptáků, kteří by vzbudili žárlivost největších italských virtuosů.

Rozum jim radil řádně se před započetím cesty najíst. Jídlo sestávalo ze studeného antilopího masa a z vody z potoka, který se klikatil vlevo od nich, a v němž si průvodce naplnil svou čutoru.

Vyrazili doprava pod větvemi, kterými už pronikly první paprsky slunce, jehož polohu si pečlivě ověřili. Tato část lesa byla zřejmě navštěvována velkými čtyřnožci. Jejich stezky se tu křížily všemi směry. Během dopoledne skutečně zahlédli několik buvolů, a dokonce párek nosorožců, kteří se však drželi v povzdálí. Protože zvířata nejevila útočné úmysly, nemuseli cestující plýtvat náboji, aby je zahnali.

Malá skupinka se zastavila v poledne, když urazila dobrých dvanáct kilometrů.

John Cort zastřelil na místě pár dropů, kteří žijí v křovinách. Jejich maso totiž domorodci velmi oceňují a stejného mínění byli naštěstí i Francouz a Američan.

„Trvám na tom, abychom pečení v popelu nahradili pečením na rožni,“ prohlásil John Cort.

„Nic lehčího,“ odpověděl průvodce.

Jednoho z dropů ihned oškubali, vyvrhli a nabodli na větev. A po upečení nad plamenem ho s chutí snědli.

Pak se zas vydali na cestu pralesem za podmínek mnohem horších než včera. Cestou k jihozápadu nacházeli stále méně stezek zvěře. Museli si razit cestu podrostem s liánami, které přeřezávali nožem. Potom několik hodin pršelo – a dost silně. Ale pralesní klenba byla tak hustá, že na zem dopadlo sotva několik kapek. Přesto mohl Khamis na jedné světlině naplnit skoro prázdnou čutoru. Mohli si blahopřát, protože průvodce už dlouho marně hledal v trávě nějaký potůček. To bylo patrně důvodem i menšího počtu zvěře a pěšin v této části džungle.

„Tohle nijak nesvědčí o blízkosti nějaké řeky,“ podotkl John Cort, když se připravovali k přenocování.

Uvědomili si, že potok vinoucí se kolem pahorku s tamarindy, mířil k západu mimo prales.

Nicméně se dohodli, že zvolený směr cesty nezmění už jen proto, že je měl přivést nejkratší cestou k Ubangi.

„Sice jsme ztratili včerejší potok,“ řekl Khamis, „ale na západě narazíme na jiný.“

Další noc strávili u paty obrovského stromu, jehož pravidelný kmen čněl do výše třiceti metrů nad hustý přízemní porost.

Jako obvykle postavili hlídky a noc rušil jen vzdálený řev buvolů a nosorožců. Poutníci se nemuseli bát, že do nočních koncertů zazní i řev lva, protože tyto obávané šelmy ve střední Africe nežijí. Podrost obrovských pralesů nevyhovuje povaze a svobodným pohybům krále zvířat, který potřebuje volné prostory a sluncem zalité stepi.

Nazítří před odchodem, ještě za svítání, zastřelil Max Huber gazelu velkou jako osel nebo zebra. Byla to gazela oryx s vínově červenou srstí a s černým pruhem od šíje až k ocasu, nádherné zvíře s (...)

(......)