Jaroslav Vrchlický

NOVÉ PŘEKLADY Z VICTORA HUGA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Hlavy serailu

Ó hrůzo! Hrůzo! Nejstrašnější hrůzo!
– Shakespeare

I.

Ten chmurný noci dóm, v němž všecky hvězdy bděly,
se zhlížel v pochmurném a zářném moři celý,
co smavý Stambul spal, skráň v stíny zahalenou,
jak byl by uleh si k zálivu, jenž jej koupá,
v střed hvězd, jich odlesků, jež mořská vlna houpá
          ve kouli velkou, ohvězděnou.

To spící město hle, zde ční jak palác pravý,
jež letem ve vzduchu sbor nočních duchů staví
tu velké harémy, kde nuda vévodící,
tu modrá kopule, azuru nezadají,
tu půlměsíců sta, kterými, zdá se, vzplají
          paprsky srpků na měsíci!

Dle rohů poznává zrak ostré hrany věží,
i ploské střechy kol, hrot mečet, jak se ježí.
balkony maurické, jež jetele tvar mají,
i pestrá okna jich, jež skryta pod mřížemi,
a zlaté paláce, a palmy, haluzemi
          jak chocholy jež při nich vlají.

Tu minaretů řad, jichž štíhlá věž výš tryská,
jak stožár ze sloně, na které píka blýská,
tu pestré kiosky, svítilny v barvách sterých,
na hlavním serailu, jejž věnčí strmé valy,
co báně cínové, jichž počtem sto jest, vzplály
          jak přilby obrů v stínech šerých.

II.

Ó Serail!… Dnešní noc jak plesá a v ples vábí,
při zvuku bubínku, v kobercích, po hedvábí
sultánky tančí dnes posvátných dlažin polem,
jeť serail jako král, jenž vyjde v zlatohlavu,
tak dětem proroka svou ukazuje slávu,
          šest tisíc hlav jej zdobí kolem.

Zrak zhaslý, sinalý, vlas černý, rozježený,
ty hlavy trčely v cimbuří zaraženy
nad snivou terasou, kde v růžích jasmín vonný;
jak přítel truchlivý, jenž těší, luna vzplála,
ta hvězda umrlých, bledostí sladkou hrála
v tu bledost krvavou, jíž vzplály ony.

Nad branou serailu, tou hlavní, jež ční k nebi,
nad oknem východním tři z všech visely lebi,
je černou perutí bil havran ve své zlobě;
ty hlavy hlásaly své smrti okamžení,
ta jedna v útoku, ta druhá při modlení,
          ta třetí až v svém hrobě.

Dí zvěst, jak nehnuté co ony, stráže bděly
v svých pózách nehybných jako by zkameněly,
ty hlavy mluviti že začly náhle, děsem
že zněly hlasy jich, jak zpěvy, jež se zdají,
jak šepty na březích, vln, které usínají,
          jak vítr, jenž usíná lesem.

III.

První hlas

Kde jsem…? Člun zápalný! Sem k plachtám!
                                                     A sem veslo!
nás Missolungi zve, jež hoří, to buď heslo!
Již Turci zmocnili se jeho valů ctných,
k jich městům vzdáleným jich vraťme zase lodě,
          má pochodeň k jich škodě
vám budiž majákem, však bleskem v davy jich!

Již jeďme! Korinte, buď sbohem s všemi mysy!
kde k skále každičké se jméno slávy mísí,
i Archipele ty, po vlnách rozptýlen!
vy sličné ostrovy, jimž nebe s vesnou přeje,
že ve dne každý z nich se květin košem směje,
          jsa v noci váze vonné podoben!

Má vlasti, sbohem buď! Ty Hydro, Sparto nová!
tvá mladá Svoboda se v našich zpěvech chová,
u zdí tvých stožáry bdí, město plavců (...)

(......)