Mika Waltari

PLAVOVLÁSKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

10

Několik týdnů jsem byla jako pomatená, každá vteřina mě bolela a každou noc jsem ve snech objímala jeho zkrvavené, bezvládné tělo.

Lidé ke mně byli laskaví a litovali mě, protože si všichni mysleli, že to byla nehoda, že zakopl, když připevňoval tyč od záclon, a vypadl na ulici. Láhev a sklenice zůstaly na stole a lidi si mysleli, že se v opilosti zapotácel a vypadl. Neměla jsem sílu nic vysvětlovat, nechala jsem je, ať si každý myslí co chce.

Když ale těch několik prvních týdnů uplynulo, probrala jsem se a zatvrdila jsem se. Pokud jsem dřív tvrdá nebyla, tak teď ano a žádná věc na světě pro mě neměla význam. Musím žít dál, myslela jsem si, a lepší je být bohatá než se protloukat ze dne na den. Proto jsem začala udržovat styky s radou a povzbuzovala jsem ho, až jsem ho dostala, kam jsem chtěla. Dostala jsem ho snadno, protože po mně toužil, a když zpozoroval, jaká jsem, zaradoval se a určitě si říkal, že by nemohl najít ženu, která by vyhovovala jeho záměrům lépe. Při všech jeho domnělých zkušenostech jsem ho překvapila, a já jsem před ním toho moc ze svého života ani netajila, protože jsem zjistila, že právě to ho vzrušuje. Sám mi navrhl, abychom se vzali, pokud na nic jiného nepřistoupím. Já jsem ale žádala úředně ověřenou společnou závěť, zaručující, že když jeden z nás zemře, zdědí druhý veškerý majetek.

"To je obchod," řekla jsem. "Postarám se, abyste se v klidu mohl upít k smrti a aby se vašim příbuzným nepodařilo zavřít vás do útulku. Budete mít zábavy tolik, kolik vám jen budu schopná nabídnout.

Nepředstavujte si, že bych vás snad milovala, ale snáším vás stejně dobře jako jiné muže a nepodvedu vás."

Byl vychytralý, pro jistotu si ještě od dvou lékařů sehnal potvrzení, že je zcela při smyslech; před naší civilní svatbou, kterou jsme před všemi příbuznými utajili a před notářem jsme vyřídili všechny papíry, týkající se majetkového vypořádání. Měl radost, že to může udělat příbuzným natruc; i mně se to zpočátku líbilo, než jsem zjistila, že život s bláznivým starým dědkem není vůbec tak lehký, jak jsem si představovala.

Dbala jsem na to, aby měl pořád zásoby dobrého pití a aby ani jeden den se mnou nemusel prožít střízlivý. Taky jsem mu vařila, takže nemusel chodit po restauracích a aspoň navenek na sebe dbát. Chátral mi před očima. Sám to ale tak chtěl. Měla jsem s ním spoustu práce a vyhověla jsem každému jeho rozmaru, jak nejlépe jsem uměla.

Zpočátku to šlo snadno, protože jsem sama byla po tom všem chladná a netečná, ale jemu s jídlem rostla chuť a byl za celý život vyhladovělý, protože se za své choutky styděl a myslel si, že ho nikdo nedokáže uspokojit. Jeho zchátralé tělo mi v rukou sálalo jako plamen a já jsem neměla jinou útěchu než myšlenku, že čím líp mu v těch jeho podivných fantaziích vyhovím, tím dřív umře.

Byl ale chytrý a nepil moc, naopak, začal pití omezovat, až jsem se začala bát, že mě podvedl a že bude žít ještě mnoho let. To mě naplnilo nezměrným znechucením a odporem. Začala jsem se mu bránit a odstrkovat ho, ale to už si zvykl, že může dostat víc, a on byl chytřejší než já. Proto jsem začala pít s ním a několik týdnů jsme pili jako o závod, až náš byt začal vypadat jako smetiště a já už jsem se ve dne ani neoblékala, jen když jsem musela jít koupit to nejnutnější jídlo a kořalku.

Vzal si do hlavy, že budeme zvát hosty, a vodil domů z ulice muže a mládence, naléval jim, a v té své stařecké hlavě spřádal ještě jiné a hroznější plány. "Chci si užívat," chichotal se, až se mu zlaté zuby leskly. "Uzavřelas se mnou obchod a já si chci užívat života podle svého."

Když ale vystřízlivěl, zase ležel v posteli, těžce oddechoval, nos a tváře promodralé do fialova, a tiše mi říkal: "Jestli je tohle rozkoš, tak bych byl radši mrtvý." Zíral na mě roztržitýma, nešťastnýma stařeckýma očima: "Proč jsem nemohl umřít, když přišel můj čas. Je strašné hnít zaživa. Je strašné, když ti červi požírají duši."

Tehdy se ve mně něco slitovalo a povolilo a já jsem se vzpamatovala. Přiměla jsem ho, aby ležel v posteli jako nemocný, dala jsem uklidit byt a odnést všechno, co z našeho řádění zbylo, střepy skla a prázdné láhve. Vařila jsem mu dobré jídlo a už jsem mu nedovolovala pít nic jiného než lehká vína, protože něco přece pít musel, když už deset let dennodenně pil. Řekl mi: "Jsi na mě moc hodná, Maire, hodnější, než si zasloužím, protože já jsem si tě nevzal z dobroty. To červi ve mně mi našeptali, abych se s tebou oženil."

Přejížděl roztřesenými, zažloutlými prsty po medailích, které jsem mu nosila, aby myslel na něco jiného než na červy, a pod lupou zkoumal jejich obrazce. Za nějakou dobu jsem ho zase postavila na nohy.

Sebral poslední zbytky vůle, začal na sebe dbát, každý den se nechal oholit a vodil mě ven. Jedli jsme spolu v přepychových restauracích a chodili jsme i do divadla. Dívala jsem se na něj jako na nemocné dítě a už jsem si o něm nemyslela nic zlého ani jsem se ho neštítila, naopak, ze všech sil jsem se snažila dávat mu neškodné hračky místo těch nebezpečných a zhoubných.

Měl radost, když mě mohl oblékat do krásných šatů, a koupil mi tři drahé kožichy, protože si myslel, že brzo umře a nač šetřit. Tak jsem z něj měla užitek, i když život s ním byl obtížný. Nahánělo mi hrůzu vidět a zakoušet, jakou moc mají peníze. Kvůli penězům byl všeobecně vážený a lidé se před ním hluboce klaněli, ať už o něm za zády říkali cokoliv. V restauracích jedl humry, dovážené z ciziny, a uprostřed zimy si klidně kupoval růže a karafiáty, které se letadlem dopravovaly z dalekých zemí. Za peníze si kupoval zdvořilost a služby a nebylo nic, co by si za peníze nemohl koupit. Jenom život si za peníze koupit nemohl, ani pokoj v duši.

Co mi ale bylo do krásných šatů a luxusních věcí, když někde hluboko uvnitř mě byl slepý bod a kdykoliv jsem o něj zavadila, způsobovalo mi to nesnesitelnou bolest. Každou noc něco ve mně volalo jenom Torstiho, vzpomínala jsem, že jsem s ním nemohla mít ani dítě, protože jsem si zničila tělo ještě předtím, než jsem ho potkala. Myslela jsem si, že dítě by mi ho bývalo třeba mohlo zachránit a vnést do našeho života rovnováhu, a i když zemřel, dítě by bývalo mohlo zachránit mě. Takovými zbytečnými myšlenkami jsem se zaobírala bez ustání ve svém krásném a pohodlném pekle, když jsem se starala o nemocného starce.

Občas jsem chodila za matkou a jednou jsem ji přivedla na návštěvu k sobě, abych jí ukázala, jak dobře se mi daří. Přivezla jsem ji autem a vedla jsem ji po schodech, protože byla už skoro slepá. Rada dělal, co mohl, aby k ní byl laskavý a zdvořilý, tak, jak to ve světlých okamžicích dovedl. Matka se styděla a vzhlížela k němu s úctou a dotýkala se rukama všech těch krásných předmětů, které mě obklopovaly. Bratři o mně ale nechtěli nic vědět, přestože jsem matce dávala peníze a oni tak měli lehčí život. Nenáviděli mě a záviděli mi můj život, ale na mě a mém životě nic záviděníhodného nebylo.

Tak uplynul nějaký čas navenek spokojeně, dokud nezačal být zase neklidný a nezačal mě obtěžovat. Jízlivě mě komandoval a hledal na všem chyby a nic jsem mu neudělala vhod. Nemohl spát, na jaře, když se začalo brzo rozednívat, se plížil po pokojích, otvíral zásuvky a zkoumal a hladil své medaile. Medaile ho ale nebavily, začal pít ještě víc než dřív a zase mi cpal do náruče své opuchlé, odporné tělo. Večer se potácel po ulicích, pronásledoval děvčata a zase začal vodit domů všechnu možnou pakáž, aby s nimi mohl pít a aby je mohl opíjet. On sám s tím nemohl nic dělat, protože jeho červi byli silnější než jeho rozpadlá vůle, a naříkání a lítost, když zase vystřízlivěl, mu nepomáhaly. Byl nemocné dítě, zkažené životem a penězi, ale já jsem si o něm myslela, že je zlé, hrůzné dítě a že i pro něj samotného by bylo nelepší, kdyby brzo umřel.

Člověk se ale nemůže navždy pohřbít do svého smutku a zklamání.

Bylo znovu jaro, probouzela jsem se do jasných rán a někdy jsem se sama pro sebe usmívala. Pilně jsem uklízela a utírala prach a při uklízení jsem si prozpěvovala, protože ve skutečnosti jsem ještě nebyla vůbec stará, i když jsem měla pocit, jako bych už prožila mnoho strašných životů. Vymýšlela jsem si všelijakou práci a v těch svěžích jarních ránech jsem otvírala dokořán všechna okna v bytě, ulice venku byly ve stínu namodralé a slunce zářilo do plechových střech.

I v radovi se znovu objevilo něco lidského. Ohmatával si rukama krk a zbytnělý podbradek a říkal: "Ten můj svinskej život, Maire.

Celou dobu jsem pil jenom špinavou vodu a ta mě teď pálí v krku."

Jednou, když odešel vyřizovat něco do banky a podepisovat účty, zazvonil zvonek. Když jsem otevřela, stála za dveřmi malá holčička a nabízela na prodej v košíčku blatouchy a podléšky. Měla světlé vlasy a na sobě sukni plnou skvrn. Vzpomněla jsem si na sebe samu před mnoha lety, když jsem jako děvče prodávala po domech květiny. Když jsem se dívala na ni a na její plaché oči, začal i mě pálit v krku život.

Pozvala jsem ji dál a nabídla jí kávu a dobré zákusky, hladila jsem ji po měkkých vlasech a za kytičku podléšek jsem jí dala víc, než by dostala za plný koš. To jsem ale neměla dělat, vůbec jsem ji neměla pouštět dovnitř, měla jsem jí naopak vynadat a postrašit a zabouchnout jí dveře před nosem.

Byla to malá holčička, stejně zvědavě toužící po dobrodružství a vášnivá jako jsem byla kdysi já. Styděla se mě, zbožňovala mě a důvěřivě mi odpovídala, když jsem se jí vyptávala na domov. Měla dětsky jasné oči, nadšené, když se dívala na mě. Milovala jsem ji tak, že mě při pohledu na ni všechno pálilo. Svoje dětství jsem v ní milovala, a všechno to, co bylo ve mně, než se ze mě stalo to, co se stalo.

Rozloučila jsem se s ní a dala jí pytlík koláčů. Odešla s ruměncem v tvářích a tak nadšená, že sotva mohla jít, poskakovala si při chůzi.

Bylo jí deset let. Samozřejmě mě mělo napadnout, že si jen sama na sebe pletu past, ale já jsem netušila nic zlého, když z otevřených oken proudil do pokojů svěží jarní vzduch, ulice byly ve stínu modré a střechy se leskly v záři jarního slunce.

A víc už skoro nemám co vyprávět. O několik dní později jsem se vracela z nákupů a když jsem odemykala, uslyšela jsem zevnitř dětský pláč. V tom okamžiku jsem už předem všechno pochopila, věděla jsem, že jsem tuhle malou holčičku neměla zvát dál, protože ji to nalákalo, aby se sem vrátila, i když jsem nebyla doma. Neviděla jsem kolem sebe, když jsem se vřítila dovnitř a vytrhla dítě ze starcových rukou. Zachráněná dívka plakala pláčem k neutišení. Koš s květinami spadl na podlahu ozářenou sluncem a povadlé květy blatouchů se rozlétly po podlaze, až byla celá posetá zářivě žlutými skvrnami.

Odvedla jsem dívku do svého pokoje, utírala jsem jí slzy z tváří a třela jsem jí obličej vlhkým ručníkem. Ve skutečnosti se jí ještě nic zlého nestalo. Byla jen tak vyděšená, že dlouho nedokázala přestat plakat. Přitiskla jsem si ji do náruče a houpala ji, jako by to bylo moje vlastní dítě.

Když se uklidnila, sesbírala jsem kytičky zpátky do košíku, vyhubovala jsem jí a řekla jsem, že nikdy nesmí poslechnout, když ji nějaký muž, až bude zase prodávat kytky, pozve dovnitř. Dala jsem jí peníze, aby si mohla koupit nové boty místo těch prochozených, a radila jsem jí, aby zapomněla na to, co se stalo. A nemyslím, že by jí z toho zůstaly nějaké následky, protože to přešlo tak rychle a já jsem ji utěšila. Mohlo by se jí stát ale až moc zlého, kdybych nebyla přišla včas domů. Tahle myšlenka mnou otřásla tak, že když jsem konečně holčičku pustila domů, všechno se ve mně bouřilo a převracelo.

Rada po mě pokukoval zpod obočí, trapně a provinile jako zvíře, které ví, že si zaslouží potrestání. Slina mu stékala z koutku úst dolů po nafialovělém podbradku a on ji rozpačitě zachytával nažloutlými prsty. "Nic špatnýho jsem tý holce neudělal," řekl nevlídně, jako by se chtěl začít hádat, aby přehlušil špatné svědomí.

Já jsem se s ním ale nehádala, přinesla jsem láhev koňaku, nalila jsem do dvou skleniček a řekla jsem mu: "Napij se se mnou. Napijeme se spolu, aby se něco takového už nikdy nestalo."

Byl to nemocný, nešťastný člověk, kalná voda života mu spalovala hrdlo a mě znovu dojalo, když jsem viděla jeho ubohost. Bylo by ho možné zavřít do sanatoria, ale to by ho jen ještě víc zničilo, protože víc než všeho na světě se bál povinnosti a zamčených dveří. Kdyby to ale takhle pokračovalo, došlo by jednou k něčemu strašnému a neodčinitelnému, protože on už nebyl schopen odpovídat za své činy, jeho červi byli silnější než jeho vůle. A já jsem ho nemohla na každém kroku hlídat, protože byl dost chytrý na to, aby mi třeba jen jednou unikl a udělal zlo, které bych nemohla odčinit. Na tohle všechno jsem myslela, když jsem se na něj dívala a pila s ním. Koňak mě hřál v těle a bylo mi po něm lehko a všechno se mi zdálo snadné, protože jsem dlouho nepila.

"Pij se mnou," řekla jsem. "Pij se mnou kalnou vodu. Kdo si jednou zvykl pít z kalného pramene, tomu už nikdy nebude čistá voda chutnat."

Takhle jsme spolu pili celý den a já jsem mu nevyčítala to, co udělal, nenadávala jsem mu, naopak, byla jsem k němu ve všem co nejhodnější, až konečně vpodvečer usnul, vyčerpaný a spokojený. Bděla jsem u něj, až jsem viděla, že spí tím nejtvrdším opileckým spánkem a neprobudil by se, ani kdybych s ním zatřásla. Tehdy jsem mu přitiskla na obličej polštář a nalehla jsem na něj celým tělem a jeho zchátralé tělo mě nedokázalo odrazit, zemřel pode mnou a ve smrti lehce chrápal a bezvládně vrtěl hlavou.

Myslela jsem si, že se to nikdy nikdo nemůže dovědět a že ani lékař nic nepozná - on přece tolik pil a po pití se mu srdce vždycky chvělo jako skomírající plamínek. To jsem si myslela, když jsem seděla vedle jeho postele a myslela jsem taky na Torstiho a na celý svůj život.

Budu po něm dědit, budu mít spoustu peněz a můžu uspokojit každý svůj rozmar, ale jak jsem na to všechno myslela, jen se mi do duše vkládala tupá tesknota.

Ráno, když už byl vychladlý, jsem zavolala lékaři, který ho ošetřoval a léčil mu srdce, že jsem ho našla mrtvého v posteli. Lékař přišel rychle, prohlédl tělo a vyptával se, co předešlého dne jedl a pil.

"Upřímnou soustrast," řekl mi přátelsky a sedl si za stůl, aby vystavil úmrtní list, který bude potřeba kvůli pohřbu. "Jako příčinu smrti napíšu srdeční infarkt," řekl. "Vypadá to jasně a pitvu nepovažuji za potřebnou, protože to byl můj pacient." Napsal zprávu, pohlédl na mě a řekl: "Snad bych vám měl rovnou předepsat něco na uklidnění, nevypadáte dobře." Vstal a vzal mě za zápěstí, aby mi změřil puls.

Když mě ale chytl za zápěstí, zmocnilo se mě tak nezměrné znechucení, únava a hnus nad sebou, že mi ruce a nohy vypověděly službu a já se ve stoje zapotácela. Celý život jsem cítila jako kalnou vodu v hrdle a pomyslela jsem si, že by snad bylo bývalo lepší, kdyby mě otec tehdy dávno zabil sekyrou.

"Nechte toho," řekla jsem lékaři a vymanila jsem ruku z jeho teplé dlaně. "Špatně jste ho prohlédl. To já jsem ho zabila, protože pro něj bylo nejlepší umřít." Šla jsem k židli, sedla jsem si, protože se mi pořád klepala kolena, a ještě jsem řekla: "Buďte tak laskav a zavolejte, kam je potřeba, abych od sebe už konečně měla pokoj. Já už nemůžu."

Viděl na mě, že mluvím pravdu. Když tělo znovu prohlédl, zavolal na policii. Byla jsem zatčena a odsouzena za vraždu, jak už víte, a soudce na případu neshledal žádné polehčující okolnosti. Brzy poté se nad světem přehnala válka a smetla všechno to, co bylo.