Mika Waltari

PLAVOVLÁSKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NEZNÁMÝ MIKA WALTARI

(Doslov k vydání PLAVOVLÁSKA - UŽ NIKDY NEBUDE ZÍTRA: Dva příběhy o síle lásky, peněz a smrti.)

 

Finský spisovatel Mika Waltari (1908 - 1979) je pro mnoho čtenářů nejen u nás, ale i v celém světě autorem jediného románu, případně (pro ty informovanější) jediného žánru - historických románů, odehrávajících se většinou ve starověku či středověku v zemích Finsku velmi vzdálených. Tím jediným románem je Egypťan Sinuhet (Sinuhe, egyptiláinen, 1945, česky v překladu Marty Hellmuthové poprvé 1965), který svou strukturou předznamenal romány následující: je to příběh osamělého hledače pravdy a smyslu života, žijícího na rozhraní dvou epoch a bolestně prožívajícího nezbytnost volby mezi ideálem a drsnou skutečností. Z dalších Waltariho historických románů u nás vyšla díla Pád Cařihradu (Johannes Angelos, 1952, česky v překladu Marka Světlíka 1975), Tajemný Etrusk (Turms kuolematon, 1955, česky v překladu Marty Hellinuthové poprvé 1972) a Jeho království (Ihmiskunnan salaisuus, 1959, česky v překladu Marty Hellmuthové poprvé 1974).

Ostatní díla Miky Waltariho zůstávají poněkud ve stínu těchto historických fresek, což je škoda - ukazují totiž odlišnou, a přece v mnohém stejnou polohu tvorby u nás tak oblíbeného autora.

Jak Už nikdy nebude zítra (Ei koskaan huomispáiváá, 1937), tak Plavouláska (Kultakutri, 1946) bývají v rámci Waltariho díla tradičně označovány za "malé romány" (finsky pienoisromaanit). O definici tohoto pojmu vedli literární kritici ve Finsku nesčetné polemiky; někteří se snažili hledat teoretická východiska porovnáváním obdobných pojmů v poetikách cizích literatur (novella, novelette, short novel atd.), jiní hledali kořeny tohoto žánru na domácí půdě. Sám Mika Waltari považoval termín malý román za výmysl nakladatele Wernera Stiderstróma (největší finské nakladatelství, známé pod zkratkou WSOY, který v roce 1937 vypsal soutěž o nejlepší malý román roku - údajně především proto, že povídky a novely se prodávaly lépe než rozsáhlé romány.

Waltariho tvrzení je třeba brát s rezervou, neboť označení malý román se ve finské literatuře prokazatelně objevilo daleko dříve; výše zmíněná soutěž však znamenala spojení tohoto pojmu s Waltariho dílem. Mika Waltari se soutěže zúčastnil již jako známý autor, je třeba ovšem připomenout, že mu v té době bylo pouhých 29 let! Měl tehdy již za sebou studium na filozofické fakultě (studoval filozofii, estetiku, současnou světovou literaturu a historii umění), básnické začátky, cesty po Evropě, období vzdoru proti přísné luteránské výchově i následné pokání a hlavně vstup na literární scénu jako jeden ze členů literární skupiny Tulenkantajat (Nosiči ohně či Nosiči pochodní, která předznamenala modernismus ve finsky psané literatuře Finska.

Waltariho role v rámci Tulenkantajat je klíčová, ač byl o několik let mladší než jádro skupiny: jeho první román Má velká iluze (Suuri illusioni, 1928) se stal generační výpovědí, popisující pocity helsinské "ztracené generace" 20. let a sbírka Dálnice (Valtatiet, 1928), kterou Waltari napsal spolu s Olavim Paavolainenem (píšícím poezii pod pseudonymem Olavi Lauri), je jediným finským pokusem o futuristickou poezii.

Ač jsou tedy prvními významnými díly Miky Waltariho sbírka básní a román, je třeba zdůraznit, že krátkým prózám se věnoval již od počátku své spisovatelské dráhy. Svědčí o tom sbírka strašidelných a exotických povídek Oči mrtvého (Kuolleen silmát) z r. 1926, silně poznamenaná exotickou romantikou, příznačnou pro celé hnutí Tulenkantasjat. Na přelomu 20. a 30. let pak Waltari vydává sbírku Obři jsou mrtvi (Játtiláiset ovat kuolleet, 1930), v níž se jak témata, tak vypravěčské postupy stávají - zjednodušeně řečeno - mnohem realističtějšími. V této sbírce se objevují i první prózy, které lze označit za malé romány: jsou to především povídky Ošklivá příhoda (Ikává tapaus), která má mnoho shodných rysů s dílem Už nikdy nebude zítra (v obou se objevuje drama milostného trojúhelníku, k oběma byla inspirací zpráva v novinách) a Zem kvete (Multa kukkii). Obsahují témata, která Waltariho fascinovala odjakživa a která se ve 30. letech stávají v jeho tvorbě klíčová - osamělost, vina, trest, konfrontace se smrtí, hledání víry a absolutna, neslučitelnost těchto absolutních hodnot s všední realitou.

V první polovině 30. let se Waltari (v duchu celkové tendence finské prózy) definitivně odklání od formálních experimentů a věnuje se především románové tvorbě. 30. léta jsou pro Waltariho nejplodnějším obdobím (pokouší se o nejrůznější žánry, píše pohádky, detektivky, humoristické a dobrodružné romány, kreslené seriály, divadelní hry, navíc překládá a věnuje se činnosti novinářské), jeho prozaická tvorba se však v té době podle jeho vlastních slov dostala formálně i obsahově do slepé uličky. K řešení této krize přispěla právě ona soutěž nakladatelství WSOY - v malém románu nalezl Waltari podle svých vlastních slov žánr, který mu byl nejbližší.

Soutěže WSOY se Mika Waltari zúčastnil dvěma malými romány: Cizinec přichází (Vieras mies tulí taloon, česky vyšlo v překladu Vladimíra Skaličky v r. 1941) a Už nikdy nebude zítra a uspěl nejlépe, jak jen to bylo možné - jeho příspěvky se umístily na prvním a druhém místě. Soutěž byla anonymní a u prózy Už nikdy nebude zítra porota údajně celkem snadno identifikovala jako autora Waltariho - městské prostředí i celkový styl a atmosféra prý plně odpovídaly rukopisu mluvčího mladé helsinské generace. U Cizince však bylo Waltariho autorství velkým překvapením. Porota ovšem nakonec rozhodla, že témuž autorovi nemůže připsat obě první ceny a Už nikdy nebude zítra ze soutěže vyřadila, což Waltariho velice roztrpčilo.

Cizinec tedy vyšel hned v r. 1937, Už nikdy nebude zítra však ne. Waltari prózu v r. 1939 nabídl spolu s dalšími čtyřmi svému nakladateli, ten je ale odmítl s poukazem na to, že obsahují "chorobná a ošklivá témata", jsou příliš pesimistické, a tudíž by jejich vydání v době celoevropské krize a napjaté politické situace nebylo vhodné. Waltari, jak měl ostatně ve zvyku, přijal i tuto poněkud svéráznou kritiku a během válečných let na textech těchto malých románů pečlivě pracoval; Už nikdy nebude zítra vyšlo pak poprvé časopisecky roku 1942. O dva roky dříve vydal Waltari malý román Antero se už nevrátí (Antero ei enáá palaa), který byl díky svému silně vlasteneckému, patetickému tónu uznán vhodným již v roce svého vzniku.

Ještě pohnutější osud měla Plavovláska. Waltari ji nakladateli nabídl roku 1947, ale byla odmítnuta s hlubokým pohoršením jako naprosto nemorální dílo. Waltari Plavovlásku vydal v bibliofilském vydání r. 1948, "oficiálně" však vyšla až o mnoho let později.

I když se po roce 1945, kdy vyšel Egypťan Sinuhet, přesunulo těžiště Waltariho tvorby do oblasti výše zmíněných historických románů, vracel se Waltari k útvaru malého románu i potom: dokladem je jeho půvabný "román o románu" Čtyři západy slunce (Neijá páivánlaskua, 1949, česky v překladu Marty Hellmuthové v r. 1976) a sbírky Měsíční krajina (Kuun maisema, 1953) a Kalina (Koiranheisipuu, 1961).

Waltariho malé romány označila finská kritika s odstupem času za "klenoty finské prózy", jako všechny nálepky podobného ražení nelze ani tuto přijmout bez výhrad: vždyť i mezi nimi lze najít díla umělecky méně přesvědčivá, jak je to nakonec příznačné pro Waltariho tvorbu obecně (Lze říci, že jedním dechem se svými vrcholnými díly psal věci, u nichž je jeho autorství přinejmenším překvapivé). O mnohých z nich však toto hodnocení platí bez výhrady a některé z nich formálně a zčásti i tematicky předjímají jeden z Waltariho uměleckých vrcholů, Egypťana Sinuheta, kvůli němuž byla Waltarimu na domácí půdě vytýkána "nefinskost" a záliba v tématech vzdálených "velké (tj. realistické) tradici finské literatury". Faktem však zůstává, že Waltari se stal světovým právě díky Sinuhetovi a že tedy právě díky jeho "nefinským" historickým románům se k zahraničním čtenářům dostávají i díla s tematikou finskou.

Český čtenář se měl možnost s touto stránkou díla v naší zemi tak populárního spisovatele seznámit zatím pouze díky již zmíněným dvěma překladům (Cizinec přichází a Čtyři západy slunce) a knize Pařížská kravata (Pariisilaissolmio, česky 1981 v překladu Marty Hellmuthové), v níž vyšly kromě titulní prózy i malé romány Fine van Brooklyn a Živá voda věčnosti (Ihmisen vapaus).

Díla Už nikdy nebude zítra a Plavovláska jsou tedy dalšími reprezentativními ukázkami tohoto pro Miku Waltariho tak důležitého žánru. Na obou pracoval Waltari během druhé světové války a stín války jako by na nich skutečně ležel. Důsledky předešlé války a předzvěst války hrozící se vznáší nad celým příběhem Plavovlásky, kde vše vrcholí závěrečnou větou příběhu. I Už nikdy nebude zítra se odehrává v období, jehož ohraničenost dvěma světovými válkami je neustále připomínána - hlavní hrdina, který nemá v příběhu jiné jméno než kapitán, vzpomíná na své zážitky z první světové války, kterou prožil jako člen oddílů finských horských myslivců v Německu (finský termín jáákári je zkomoleninou německého Jáger) a na kterou ve Finsku navazovala válka občanská.

Během první světové války bylo Finsko součástí ruského impéria (od roku 1809 jako autonomní velkoknížectví, do té doby bylo součástí švédska) a finští vojáci museli tedy bojovat za Rusko; mnoho jich však odešlo do Německa a bojovali pak na jeho straně v batalionech horských myslivců, což samozřejmě posílilo pozdější finskou politickou orientaci na Německo. V údobí mezi únorovou a říjnovou revolucí v Rusku byla situace nejasná; finské politické síly reagovaly na vývoj v Rusku různým způsobem (Prozatímní vláda v Rusku nebyla mnohým proti mysli, takže někteří začali v boji o úplnou samostatnost Finska ochabovat). Po říjnových událostech však vzaly události rychlý spád a 6. prosince 1917 schválil finský parlament prohlášení nezávislosti. V rámci "práva národů na sebeurčení" uznala sovětská vláda finskou samostatnost.

Zde je však nutno připomenout Leninovu taktiku "oddělení se za účelem připojení", v nově vzniklých státech měla co nejdříve proběhnout bolševická revoluce, aby tyto státy co nejdříve "dobrovolně vstoupily do bratrského svazku sovětských národů".

Ve Finsku byla navíc ze sovětského hlediska situace "pojištěna" tím, že na finském území zůstaly ruské vojenské jednotky, jejichž duch byl převážně revoluční. Ty se spojily s radikální částí finské levice (především dělníci a chudí venkované) a v lednu 1918 provedly rudé gardy pokus o převrat a zabraly rozsáhlá území v jižním Finsku.

V zemi však v té době fungovaly také občanské gardy, které se rekrutovaly z aktivistů, ochotných obětovat cokoliv za finskou samostatnost. Mnoho z nich přišlo z Německa již během roku 1917, zbylí pak v únoru 1918, a byli to právě členové oddílů horských myslivců, přesvědčených a nadšených bojovníků za vlast. Po pokusu rudých o převrat dostaly občanské gardy v lednu

1918 statut vládních jednotek; centrem bílých, jak je jejich protivníci nazývali, se pak stalo město Vaasa na západním pobřeží a jejich vrchním velitelem bývalý důstojník carské armády (a pozdější finský prezident) Carl Gustaf Emil Mannerheim, pod jehož vedením bílí zvítězili v rozhodující bitvě u města Tampere.

Finská občanská válka bývá často nazývána válkou osvobozovací. Zanechala ovšem hluboké stopy. Během války sice prokazatelně víc krutostí napáchali rudí (většina jejich obětí byli civilisté), kteří si velmi často vyřizovali účty se svými "pány", morální profil vítězů však silně pošramotily soudy a popravy "nadivoko", které se přes Mannerheimův zákaz nějakou dobu po skončení bojů konaly, a fakt, že ve vězeňských táborech pro rudé zemřelo hladem a různými nemocemi přes 12 000 vězňů.

Váleční hrdinové příliš oslavováni nebyli; v bezstarostné atmosféře dvacátých let bylo heslem všech co nejrychleji zapomenout na celonárodní trauma.

A po druhé světové válce (v níž se Finsko v tzv. zimní válce bránilo sovětské agresi a po porážce, v tzv. pokračovací válce, bojovalo na straně Německa), kdy Finové museli odstoupit rozsáhlá území východnímu sousedu, platili válečné reparace a nastoupili linii "aktivní neutrality a přátelství a spolupráce se Sovětským svazem", se o obráncích vlasti z dob občanské války už nehodilo hovořit vůbec (nehrál se např. ani známý Sibeliův Pochod horských myslivců, složený na jejich počest).

Po roce 1918 byla tedy finská společnost a s ní i finští umělci rozdělena na dva tábory. Mika Waltari patřil ve dvacátých letech k těm mladým, jejichž tvorba byla ostentativně apolitická a ahistorická. Ve třicátých letech se však atmosféra změnila, situace se vyostřila a nebylo již tak jednoduché zůstat stranou. Waltari se k událostem občanské války vyslovil v posledním dílu trilogie Z otce na syna (Isástá poikaan, 1933 - 35), kdy se hlavní hrdina, do jisté míry autorovo alter-ego, pod tlakem okolností rozhodne, že nemůže byt s rudými a podle nechvalně známého demagogického hesla "kdo nejde s námi, jde proti nám" musí být tedy proti nim. Nejvýrazněji Waltari svou názorovou orientaci projevil článkem o levicové indoktrinovanosti finské kritiky a dvěma díly reportážního charakteru: Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě (Totuus Virosta, Latviasta ja Liettuasta, 1941) a Ve stínu sovětské špionáže (Neuvostovakoilun varjossa, 1942). Waltariho křestanská orientace pak přijetí v levicových kruzích, ve Finsku rozhodně ne bezvýznamných, rovněž neprospěla.

Není tedy divu, že Waltariho odklon od "žhavé současnosti" a obrat k historickým románům býval někdy interpretován i jako určitý únik před svého druhu cenzurou; zkušeným a bdělým cenzorům v bývalém Sovětském svazu však Waltariho nebezpečná poselství neunikla a jeho díla nemohla být v období sovětské moci do ruštiny překládána.

Prózy Plavovláska a Už nikdy nebude zítra, které se nyní poprvé dostávají do rukou českým čtenářům, mají kromě stínu války a okolností, které provázely jejich vydání, i mnohé vnitřní společné rysy, některé typické i pro Waltariho velké historické romány: pojetí lásky jako hodnoty, která se ve skutečném světě mění vždy jen v hořkou vášeň; pocit osamělosti, pro Waltariho tak typický, zde nabývá na nebývalé intenzitě a je úzce spojen s tématem zločinu; pocit viny, který následuje po zločinu, je v obou případech vykoupen pokáním a dobrovolným přijetím trestu. V tomto smyslu jsou obě díla součástí Waltariho požadavku neustálého duchovního růstu člověka, procesu hledání smyslu lidského života a dějin, který vrcholí v jeho románech historických - v nich je tento smysl nalézán v křesťanské lásce k bližnímu, povýšené nad jakákoli náboženství a ideologie.