Herbert George Wells
překlad: František Gel, Vladimír Svoboda

VÁLKA SVĚTŮ
a jiné příběhy z neskutečna
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

ODKLOPENÍ ZÁVĚRU

Když jsem se vrátil na pastvinu, slunce už zapadalo. Z Wokingu se sem blížily roztroušené hloučky lidí, tu a tam se někdo zase navracel. Zástup na okraji jámy vzrostl a černal se proti citrónově žluté večerní obloze – snad stovka osob už tu byla. Bylo slyšet vzrušenější hlasy, u samého kráteru jako by došlo k nějaké tlačenici. Hlavou mi probíhaly všelijaké představy. Když jsem docházel blíže, rozeznal jsem Stentův hlas:

„Ustupte! Zpátky!“

Proti mně vyběhl nějaký kluk.

„Hejbe se to,“ stačil mi říct, když mne míjel, „pořád se to odšroubovává a odšroubovává. Já se toho bojím. Já jdu domů.“

Došel jsem až k zástupu diváků. Teď jsem viděl, že jich už jsou dobré dvě nebo tři stovky, tlačili se a strkali jeden do druhého, ba ani pár přítomných dam v tom nezůstávalo nijak pozadu.

„On tam spadl, spadl do jámy!“ křičel kdosi.

„Jděte radši dál!“ říkali jiní.

Dav se trochu zavlnil a já si proklestil cestu kupředu. Na všech okolo bylo vidět rozrušení. Z kráteru jsem slyšel nezvyklý bzukot.

„Prosím vás,“ oslovil mne Ogilvy, „pomozte nám ty pitomce udržet trochu dál od jámy. Vždyť přece nikdo nevíme, co v té zatracené rouře vlastně je!“

Uviděl jsem nějakého mladíka, myslím, že to byl nějaký příručí z Wokingu, jak stojí na válci a pokouší se dostat ven z jámy, kam ho strkající se lidé shodili.

Příklop válce se zvolna šroubovitě otáčel, dělo se tak zevnitř. Závit byl patrný už bezmála v šíři dvou stop. Někdo do mne vrazil a já jsem div nesletěl přesně na onu poklici. Otočil jsem se a právě v tom okamžiku víko válce zřejmě vyjelo z drážky a s řinčením dopadlo na kamení dole. Odstrčil jsem loktem toho člověka za mnou a znovu jsem otočil hlavu směrem k objektu. Na okamžik se kruhový otvor zdál dokonale černý. Do očí mi plál západ.

Myslím, že všichni očekávali, že se před nimi z válce vynoří člověk – snad trochu nepodobný nám pozemšťanům, ale jinak se zcela lidskou tvářností. Já sám jsem to alespoň čekal. Ale před mým upřeným pohledem se v temnu válce cosi zavlnilo – něco našedlého –, vyhřezlo to na okraj cylindru, pak ještě kousek výš a nato se objevily dva světélkující terče, jakoby oči. A poté se ze svíjejícího se středu té masy vychlípil nějaký hádek, jako hůl tlustý, zatápal vzduchem směrem ke mně – a vzápětí nato druhý.

Zamrazilo mě. Těsně za mnou vřískl ženský hlas. Pootočil jsem se, s očima dosud upřenýma na válec, z něhož se sunula nová a nová chapadla, a začal jsem se drát zpátky, pryč od kraje kráteru. Na tvářích okolo mne ustupovalo překvapení děsu. Ze všech stran bylo slyšet neartikulované výkřiky. Nastal obecný ústup. Zahlédl jsem příručího, jak se marně drápe ven z jámy. Náhle jsem tam stál sám a viděl jsem, že i na druhé straně kráteru všichni prchají, Stent s nimi. Znovu jsem pohlédl na válec a ovládl mne nepotlačitelný děs. Trčel jsem na místě jako zkamenělý a nedokázal jsem odtrhnout oči.

Z válce se pomalu, jakoby s nesmírnými bolestmi, vynořoval velký zavalitý trup, rozměrem (...)

(......)