Jaroslav Žák

BOHATÝRSKÁ TRILOGIE 3
Z tajností žižkovského podsvětí
(spoluautor Vlastimil Rada)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA TŘETÍ
Žižkovská prohibice

Nelze si dobře představit, jakým ohromujícím dojmem zapůsobilo na všechny přítomné sensační odhalení Franty Bidla. Několik tuctů očí, které již tolikrát hleděly bez mrknutí do tmavého jícnu smrti, pohlédlo na velikého detektiva, naplněno popelavým děsem.

Hlavami mužů proběhla v tomto okamžiku hotová smršť vzpomínek; celá slavná minulost Spojených států defilovala před jejich zděšenými duševními zraky. Zjevil se jim onen nezapomenutelný den, kdy republika žižkovská, jež žila dosud jen v lidových úslovích, stala se skutkem a kdy svérázný a rázný lid žižkovský, svrhnuv potupné jho pražského magistrátu, zvedl šíji dosud ujařmenou volně k obloze a proklamoval svoji neodvislost.

Za neustálého provolávání revolučních hesel a nadšených zdravic proudily tehda davy žižkovskými ulicemi a opájejíce se mladou svobodou strhávaly nenáviděný znak pražského magistrátu. Na nárožích, balkónech, náměstích, estrádách, lucernách a římsách vyvstávali řečníci, aby náležitě zhodnotili význam dne.

Na žižkovské radnici, před níž se kupily bouřlivě pořvávající davy, zasedala První Revoluční Rada Žižkovská, jež právě kvitovala jásotem návrh stařičkého revolucionáře hostinského Kukarandy, aby na rohu „u Bulhara“ byla vztyčena socha Svobody, třímající pochodeň pokroku navzdory prohnilé evropské civilisaci.

„Občané!“ ozval se do dosud trvajícího hlaholu průbojný hlas vrchního viktoriánského fandy pana Nebužela, „občané, protestuji proti tomu, abychom my, svobodný lid žižkovský, stavěli sochu Svobody. Jest přece přirozeno, že žižkovský vlastenec chce míti především sochu Breburdy, Mysíka, Prokopa nebo Klapky, či jiného žižkovského velikána, a nikoliv sochu nějaké letenské primadony.“

Pan Nebužel byl sousedy jemně upozorněn na svůj omyl, a toto obveselující intermezzo se pak stalo ozdobou čítanek a revolučních almanachů.

Návrh senátora Kukarandy byl uskutečněn a bronzový kolos se brzy zaskvěl na hranicích nového státu, již z dáli viditelný z palub vlečňáků a elektrik, jako by kynul na pozdrav cestujícím a přistěhovalcům. A brzy po slavnosti odhalení tohoto velkolepého monumentu pan Nebužel, tentokráte již člen žižkovské Dolní sněmovny, zvané sněmovnou pardálů, přišel opět se striktním a opravdu ohromujícím návrhem.

„Občané a mylordi,“ zahovořil rázně z řečniště, „když už máme tu sochu Svobody, je nutné, abychom také zavedli prohibici.“

Ponurá logika, jakož i smělá náplň návrhu vzbudily pravou bouři ve sněmovně. Ozývaly se výkřiky, jako „na tekutý chléb nám nešahejte!“, „nechaj si to, jo!“, „dolů s tím abstinentem!“, „to ste Žižkovák, to ste, bohužel, pěknej Nebužel!“, „ať žije svoboda a pivo!“ apod., a situace nabývala pro pana Nebužela hrozivého rázu.

Bělovlasý senátor, nedada se másti, pokračoval hromovým hlasem, zoceleným četnými mistráky:

„Občané, jsem Žižkovák, a kdo je víc? Samozřejmě jsem nemínil zákaz piva a kontušovky, alébrž zákaz nápojů škodlivých a nehodných občana dbalého své cti a mužnosti, jako (...)

(......)