Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
V půl naší zemské pouti když se vkročí, já octnul jsem se v tmavém, pustém lese, neb cesta pravá zmizela mi s očí. Ten popsati les, ruka má se třese: tak divoký byl, drsný, v stálém šeru, že vzpomínka naň nový strach mi nese! Tak hořký, smrt že málem trpčí věru, leč, chci-li dobro líčit z jeho středu, co shled' jsem v jiném, vypovím, též směru. Jak tam jsem přišel, říci nedovedu, tak plný spánku byl jsem v oné chvíli, když minul jsem se pravé cesty sledu. Leč k patě vršku jak má noha pílí, tam, tmavý tento údol kde se tratí, jímž v srdce mé se tolik bázně chýlí: Zřím do výše, jak vršku bedra šatí té hvězdy paprsk, jejíž záře milá vždy každou cestou jiné k cíli vrátí. Tu bázeň má se trochu utišila na srdce mého tůni trvající tu celou noc, jež tak mne zastrašila. A jako ten, kdo z mořské bouře hřmící se zachrání, břeh zachytí a v divý vln svár se bezdech točí zírající: Tak v útěk stálý duch můj pohyblivý se obracel v ten průsmyk, který minul, a jímž neprošel posud nikdo živý. A umdlen chvíli když jsem odpočinul, šel těžce jsem tou strání, pustou oku, spád nohy pevné že vždy níž se šinul. Hle, na počátku srázu po mém boku mně kropenatý panther v cestu vkročil, tak štíhlý, lehký a tak pružný v skoku. A nezmizel již, co jej zrak můj zočil; tak překážet mi začal v cestě mojí, že krok můj vícekráte zpět se točil. Byl jitra čas a slunce v těch hvězd roji se vznášelo, jež tenkrát již s ním byly v ten první den, kdy Bůh je v lásce svojí Hnul k oběhu s krásnými všemi díly; čímž v dobrou naděj moje bázeň taje, když zrak na šelmy pestrou srst se chýlí, Tož jitra časem, sladkou dobou máje: však ne tak zcela, bych se nechvěl děsem Iva náhle zočiv lesa u pokraje. Jak na mne chtěl by skočit s divým plesem, nes' hlavu vzhůru v hladu zuřivosti, i řekl bych, že zachvěl se vzduch lesem. A vlčice, jež žravou hltavostí, ač hubena, se přetížena zdála, a mnohým bídy nastrojila dosti, Mé údy takým ustrnutím jala, tož strachem, který z očí jejích září, že dospět vršku mysl má se vzdala. Jak ten, jenž lakotivě hospodaří, když přijde doba, v které prodělává, se rmoutí v myšlénkách, čas vzdechy maří: Mne zlekala neklidná šelma dravá, vstříc jdouc mi, zvolna hnala skoky všemi mne nazpět zas, kde slunce umlkává. A svahem půdy jak jsem padal k zemi, mým očím kdosi objevil se v houšti, jenž zdál se chraptit tím, že dlouho němý. Jak jej v té velké uviděl jsem poušti: „Buď stín, buď člověk smiluj se v té strasti, ať pomoc tvá mne v bídě neopouští!" On děl: „Kdys člověk, teď jsem jeho částí, z Lombardska moji rodičové (...)(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
