Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
To řka zveď zloděj svoje ruce obě a palce prsty proloživ děl s rykem: „To, Bože, vezmi, já to dávám tobě!" Já spřátelil se s hady na to mžikem. neb hrdlo ovil jeden jemu hladký, jak děl by: „Nechci, bys dál mluvil s křikem. A jiný ruce svil a v kotouč krátký je v zad mu svázal sebe napřed vina, že nemoh' jimi ani škubnout zpátky. Ach, Pistoje, Pistoje, proč jsi líná se spálit sama, zavolal jsem v žalu, když semenem tvým bují hřích a vina! Já nikde v těchto kruzích tmy a kalu tak zpupného jsem nezřel ducha v pekle, ni toho, který u Theb spadl s valů. I prchnul mlčky; tu mé duši zleklé se zjevil velký Kentaur obrovitý. „Kde je, kde je ten krutý?" řičel vztekle. Víc hadů nemá močál v sítí skrytý, než on na hřbetě nesl zeměplazů od hlavy k patě celý jimi svitý. Na plecích drak mu ležel podél vazu, měl křídla roztažená, oheň plival, jenž vše, co stihl, v děsnou vrhal zkázu. Děl mistr: „To je Kakus, jenž se skrýval u Aventina sráznou pod skalinou, a jímž kraj celý louží krve býval. Než jeho druzi on jde stezkou jinou pro krádež na stádu, již spáchal; lstivé jsa mysli touto velkou hřešil vinou. A proto všecky skutky jeho křivé pod kyjem Herkulovým za své vzaly: z ran sta jich deset cítil snad, zhas dříve." Co takto mluvil a on hnal se v dáli, v tom duchové tři náhle, z nenadání, jichž nevšimli jsme sobě, u nás stáli, Až k nám: „Kdož jste vy?" započali laní, hned ve hovoru jsme se zastavili, jen k nim upřevše každé přemítání. Já neznal je, leč stalo se v té chvíli, co náhodou se leckdy v žití děje, že, oslovit se, přinuceni byli. „Co s Cianfou," jeden děl, „se asi děje?" Tu, vůdce bych v té upozornil době, prst k nosu klad' jsem podél obličeje. Ó čtenáři, co nyní povím tobě, když ztěžka uvěříš, věř, div to není, neb já, jenž viděl, sotva věřím sobě. Co upírám zrak na ně bez prodlení, had vymrštil se, šest noh měl, ten z ticha na jednoho se vrhá v okamžení, Jej prostředními spáry kolem břicha a předními zas za rameno chytá, a v obě jeho tváře zuby píchá. Noh zadních párem po holeni lítá, a mezi obě ohon strčí jemu, jenž vzpřímen podél ledvin bleskem kmitá. Tak břečtan nikdy stromu sdruženému se nepřipojil, jak to zvíře divé teď údy jeho tisklo k tělu svému. Jak žhavý vosk se slily údy živé a míchaly svou barvu, že se zdála být každá jinou, než co byla dříve, Jak vždycky, nežli jiskra v oheň vzplála, se na papíru barva hnědá zjeví, ne černá, co již bílá za své vzala. Dva dívali se, každý stenal hněvy: „Jak, Agnello, se měníš!" volajíce. „Zda jeden jsi či dva, to nikdo neví!" A obě hlavy byly jedna líce, a postavy dvě v jednom obličeji se objevily v něm zas splývajíce. Tu čtyry kusy ve dvě páže spějí, a s hnáty holeně, trup s břichem spjaly se v údy divné proti obyčeji. (...)(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
