Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PÁTÝ PŘÍBĚH LOUPEŽNICKÁ DCERKA

Jeli tmavým lesem, ale vozík svítil jako plamen, a ta záře pálila loupežníky do očí, nemohli to snést.

„To je zlato! To je zlato!“ volali, vyřítili se z lesa, zadrželi koně, zabili heroldy, kočího i sloužící a pak vytáhli malou Gerdu z vozu.

„Mm, jak je pěkně tučná, je vykrmená ořechovými jádry!“ řekla stará baba-loupežnice, která měla dlouhé ježaté vousy a brvy, jež jí visely do očí. „To je stejná dobrota jako vykrmené jehňátko, ó, to bude pochutnání!“ A vytáhla svůj lesklý nůž a nůž se tak blyštěl, že byla hrůza se na něj podívat.

„Au!“ vyjekla najednou baba. Kousla ji do ucha vlastní dcerka, která jí visela na zádech a byla tak divoká a rozpustilá, že to byla jedna radost. „Ty ošklivé dítě!“ křikla matka a neměla čas podříznout Gerdu. „Ať si se mnou hraje!“ řekla loupežnická dcerka. „Ať mi dá svůj rukávník, své hezké šaty, ať se mnou spí v mé posteli!“ A znovu kousla, až baba-loupežnice vyskočila a točila se kolem dokola. Všichni loupežníci se smáli a volali: „Podívejte se, jak tancuje se svým mládětem!“

„Chci se podívat do vozíku!“ dupla si loupežnická dcerka a musila prosadit svou, neboť byla velmi rozmazlená a paličatá. Nasedla s Gerdou do vozíku a pak jely přes pařezy a přes trní hlouběji do lesa. Loupežnická dcerka byla tak velká jako Gerda, ale silnější, statnější a měla tmavší vlasy. Oči měla docela černé, byly skoro smutné. Vzala malou Gerdu kolem pasu a řekla: „Nezabijí tě, dokud já se na tebe nerozhněvám! Že jsi nějaká princezna?“

„Ne, nejsem,“ odpověděla malá Gerda a vyprávěla jí o všem, co zažila a jak má ráda malého Kaye.

Loupežnická dcerka se na ni docela vážně podívala, zakývala zlehka hlavou a řekla: „Nesmějí tě zabít! A kdybych se na tebe rozhněvala, udělám to sama!“ A pak Gerdě osušila slzy a zastrčila obě ruce do pěkného rukávníku, který byl tak měkký a teplý.

Vtom vozík zastavil. Byly na nádvoří loupežnického zámku. Zámek byl rozpukaný odshora až dolů. Havrani a vrány vylétali z otevřených děr a velcí hafani, z nichž každý vypadal, že by mohl polknout celého člověka, skákali vysoko do vzduchu, ale neštěkali, poněvadž to bylo zakázáno.

Ve velkém starém začazeném sále hořel uprostřed na kamenné podlaze veliký oheň. Kouř se držel při stropu a sám si musil hledat cestu ven. Ve velkém kotli vřela polévka a na rožni se obraceli zajíci a králíci.

„Budeš dnes v noci spát se mnou u všech mých zvířátek!“ řekla loupežnická dcerka. Najedly se a napily a odešly pak do jednoho kouta, kde ležela sláma a přikrývky. Nad tímto ložem sedělo na latích a bidlech skoro sto holubů. Zdálo se, že všichni spí, ale když přišla děvčátka, přece jenom se trochu pohnuli.

„Všichni jsou moji,“ chlubila se loupežnická dcerka a hbitě chytila nejbližšího, podržela jej za nohy a zatřásla jím, až zamával křídly. „Dej mu hubičku!“ vyzvala Gerdu a pleskla jí křídlem o tvář. „A tamhle sedí lesní havěť!“ pokračovala a ukázala za množství latěk, které byly přitlučeny na díru do zdi vysoko nahoře. (...)

(......)