Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

SEDMÝ PŘÍBĚH CO SE STALO V ZÁMKU SNĚHOVÉ KRÁLOVNY A CO SE STALO POTOM

Stěny zámku byly z navátého sněhu a okna i dveře z ostrých větrů. V zámku bylo na sta sálů, všechny jako by navál sníh, a největší z nich se prostíral do dálky mnoha mil. Všechny byly osvětleny silnou polární září a byly hrozitánsky velké, děsivě prázdné, ledově chladné a všechno se v nich blyštělo. Nikdy sem nepřišla radost, ani tolik jí tu nebylo, jako při malém medvědím plese, kdy duje bouře a lední medvědi chodí na zadních nohách a chovají se způsobně. Nikdy se tu nesešla ani malá společnost, aby si zahrála na slepou bábu a na zástavy. Nikdy se tu nekonal sebemenší kávový dýchánek bílých liščích slečinek. Prázdno a zima bylo v sálech Sněhové královny, hrůza tě jímala z těch velkých prostor. Polární záře planula tak přesně, že sis mohl vypočítat, kdy bude nejsilnější a kdy nejslabší. Uprostřed prázdného, nekonečného sálu bylo zamrzlé jezero. Led na něm byl roztříštěn na tisíce kusů, ale každý kus byl tak přesně podobný druhému, že to bylo hotové umělecké dílo. A uprostřed jezera seděla Sněhová královna, když byla doma, a říkala pak, že sedí na zrcadle rozumu, to prý je jedinečné a nejlepší zrcadlo na celém světě.

Malý Kay byl celý zmodralý zimou, ba dokonce téměř černý. Ale on sám to necítil, vždyť ho políbila Sněhová královna a přestalo ho mrazit a jeho srdce bylo učiněný kus ledu. Tahal se s několika ostrými, plochými ledovými krami, které všelijak stavěl na sebe, neboť z nich chtěl něco sestavit. Bylo to, jako když my ostatní stavíme dřevěné kostky do obrazců, čemuž se říká čínská hra. Kay také sestavoval obrazce, ty nejumnější, byla to ledová hra rozumu. V jeho očích byly ty obrazce něco zcela znamenitého a nanejvýš důležitého. To dělalo to sklíčko, které mu utkvělo v oku! Skládal celé obrazce, které značily nějaké napsané slovo, ale nikdy se mu nepovedlo složit slovo, které právě chtěl: věčnost. A Sněhová královna pravila: „Podaří-li se ti složit pro mne ten obrazec, budeš svým vlastním pánem a já ti daruji celý svět a pár nových bruslí.“ Ale Kay to nedovedl.

„Teď odletím do teplých krajin!“ řekla Sněhová královna. „Chci tam nakouknout do černých kotlů!“ – To byly hory, chrlící oheň, Etna a Vesuv, jak se jim říká. – „Trochu je pobílím! Tak se to patří. Udělá to dobře citronům i vinným hroznům!“ – A pak Sněhová královna odletěla a Kay seděl docela sám v prázdném ledovém sálu, prostírajícím se do dálky mnoha mil; a díval se na kusy ledu a přemýšlel, až mu v hlavě praštělo, seděl docela ztuhlý a nehybný, věřil bys, že zmrzl a je mrtev.

Tu malá Gerda vstoupila do zámku velkou branou z ostrých větrů. Ale pomodlila se večerní modlitbičku, a tu se větry utišily, jako by usnuly, a Gerda vešla do velkých, prázdných, studených sálů – a spatřila Kaye, poznala ho, padla mu kolem krku, pevně ho k sobě tiskla a volala: „Kayi! Drahý, malý Kayi! Tak jsem tě přece našla!“

Ale Kay seděl docela nehybný, ztuhlý a studený. Tu malá Gerda plakala horkými slzami a (...)

(......)