Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LÁTACÍ JEHLA

 

 

Byla jednou jedna látací jehla, tak tenká, že si o sobě pořád myslila, že je jehlou na šití. „Jen se dobře podívejte, co držíte!“ povídala prstům, které ji uchopily. „Ne abyste mě upustily! Upadnu-li na podlahu, možná, že mě už nikdo ani nenajde, tak jsem tenká!“

„Všechno má svoje meze,“ řekly prsty a pevně ji uchopily kolem pasu.

„Vidíte, teď přicházím s průvodem!“ povídala látací jehla a táhla za sebou dlouhou nit, na které však nebyl uzel.

Prsty zamířily jehlou rovnou do kuchařčiny trepky, kde bylo třeba sešít prasklý svršek.

„To je ponižující práce,“ povídala látací jehla. „Nikdy kůží neprojdu, zlomím se, zlomím!“ – a zlomila se. „Jestli jsem to neříkala,“ pravila. „Jsem přece příliš jemná!“

Prsty si myslily, že teď jehla k ničemu není, ale přesto ji musily podržet, kuchařka na ni kápla pečetní vosk a zapíchla si ji do šátku.

„Podívejme se, teď se ze mne stala ozdobná jehlice,“ povídala látací jehla. „Však jsem věděla, že přijdu ke cti. Když vskutku něčím jsi, tak se ti už dostane uznání!“ A pak se zasmála, ovšem jenom v duchu, protože zvenčí není na látací jehle nikdy vidět, že se směje. Tak pyšně se v šátku naparovala, jako by seděla v kočáře a rozhlížela se kolem sebe při jízdě na všechny strany.

„Dovolíte mi otázku, zda nejste ze zlata?“ zeptala se špendlíku, jenž byl jejím sousedem. „Skvěle vypadáte a máte i svoji hlavu, třebas jenom malou! Hleďte, aby vám vyrostla, protože každého nelze vzadu natřít pečetním voskem.“ A potom se látací jehla tak pyšně narovnala, že vypadla z šátku rovnou do dřezu na nádobí, který kuchařka vylévala.

„Teď se ubíráme na cestu,“ povídala látací jehla. „Jenom abych tam nezůstala!“ Ale zůstala tam už.

„Jsem pro tento svět příliš jemná,“ říkala, když ležela v stružce u chodníku. „Dobré vědomí člověka vždycky aspoň trochu potěší!“ A látací jehla se držela zpříma a neztrácela dobrou náladu.

Všechno možné přes ni plavalo, třísky, stébla, útržky novin. „Jen se podívejte, jak plavou,“ povídala látací jehla. „Nevědí, co pod nimi vězí! Ale to jsem já, já tady sedím. Jen se podívejte, tady plave tříska a jistě nemyslí na nic jiného na světě než právě na takové dřevěné třísky, jako je sama. A tady plave stéblo, podívejte, jak se nadnáší a otáčí. Nemysli tolik samo na sebe! Mohlo bys narazit na dlažební kámen! A tamhle ty noviny! Každý už zapomněl, co je v nich, a přece se roztahují! – Já tu sedím tiše a trpělivě! Já vím, co jsem, a tím se také stanu!“

Jednoho dne se vedle jehly objevilo něco tak zářivého, že to považovala za diamant. Ale byl to střep z láhve, a protože se tak blýskal, začala na něj jehla mluvit a představila se jako ozdobná jehlice! „Vy jste jistě diamant, že ano?“ – „Ano, jsem něco na ten způsob!“ – A tak se oba domnívali o sobě navzájem, že jsou vskutku drahocennými věcmi a mluvili o tom, jaký je ten svět pyšný.

„Nu, já jsem bydlila v krabičce u jedné slečny,“ povídala látací jehla, „a ta slečna byla kuchařka. Na každé (...)

(......)