Jane Austenová
překlad: Eva Ruxová

ANNA ELLIOTOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola VIII

Od té chvíle byli kapitán Wentworth a Anna Elliotová stále a stále v jednom společenském kroužku. Brzy spolu večeřeli ve společnosti u Musgrovových, neboť chlapcův zdravotní stav nemohl déle poskytovat jeho tetě záminku, aby se večeře neúčastnila; a to byl jen začátek dalších večeří a dalších setkání.

Zda mezi nimi znovu vzplane dřívější cit, podrobí zkoušce čas; nepochybně jim musí na mysli vytanout dávné chvíle; nebylo možná se jich nedotknout; nebylo možná, aby neuvedl rok jejich zasnoubení při vyprávění nebo líčení, jež si konverzace vyžádala. Jeho povolání mu skýtalo možnost k hovoru a vlastní chuť ho k němu vedla; a „to bylo v šestém roce“; „to se stalo, než jsem se dal k námořnictvu v šestém roce“ naskytlo se v řeči během prvního večera stráveného společně; a třebaže jeho hlas nezakolísal a třebaže neměla žádný důvod domnívat se, že jeho pohled k ní zabloudil, když mluvil, cítila Anna, podle toho, jak znala způsob jeho myšlení, že vzpomínky nemohou na něj méně doléhat než na ni. Že u něho musí být totéž bezprostřední myšlenkové spojení s ní, ačkoliv byla velmi daleka toho pokládat je za stejně bolestné.

Nehovořili spolu, nebylo mezi nimi žádného styku, než co vyžadovala nejobyčejnější zdvořilost. A kdysi znamenali jeden pro druhého tak mnoho! Teď nic! Byl kdysi čas, kdy při vší té velké společnosti zaplňující teď salón v Uppercrossu bylo by pro ně velmi těžké přestat mluvit k sobě navzájem.

Snad s výjimkou admirála a jeho paní, kteří se zdáli obzvlášť sobě oddáni a šťastni (Anna nemohla připustit žádnou jinou výjimku ani mezi manželskými páry), nemohlo být dvou srdcí tak upřímných, vkusů tak podobných, citů tak souhlasných, tváří tak milovaných. Teď byli jako cizí; ba víc než cizí, protože se nemohli nikdy sblížit. Bylo to trvalé odcizení.

Když mluvil, slyšela stejný hlas a poznávala stejné myšlení. V celé společnosti byla povšechná neznalost všech námořních záležitostí; a tak byl velmi dotazován, hlavně oběma slečnami Musgrovovými, které, jak se zdálo, měly oči sotva pro koho jiného než pro něho, na život na lodi, na denní pořádek, jídlo, službu atd.; a jejich překvapení nad jeho vyprávěním, když se dozvěděly o úrovni bydlení a zařízení, jaké mohla loď poskytnout, vyvolalo u něho žertovné poznámky, které Anně připomněly dávné dny, kdy i ona byla nevědomá a kdy ji vinil, že si myslí, že námořníci nemají na lodích co jíst, a kdyby měli, že nemají kuchaře, aby jim jídlo připravil, že nemají obsluhu při jídle a že nemají nože ani vidličky.

Z poslouchání a přemýšlení byla vyrušena šeptáním paní Musgrovové, která přemožena vroucí lítostí se nemohla ubránit, aby neřekla:

„Ach, slečno Anno, kdyby byl Bůh chtěl nechat mého syna naživu, byl by teď, myslím, z něho právě takovýhle chlapík.“

Anna potlačila úsměv a laskavě naslouchala, zatímco paní Musgrovová vylévala si dál srdce; nemohla proto po několik minut sledovat rozhovor ostatních. – Když mohla svou pozornost znovu upnout dřívějším směrem, (...)

(......)