X. O jedné hodině zrána
Konečně! Sám! Je už slyšet hrčení několika opožděných
a unavených fiakrů. Po několik hodin budeme mít ticho, ne-li klid.
Konečně! Tyranie lidských tváří zmizela a budu trpět již
jen sebou samým.
Konečně! Je mi tedy dovoleno
oddechnout si v lázni tmy! Nejprve zamknout na dva západy. Zdá se mi, že toto
otočení klíčem zvětší mou samotu a zesílí barikády, jež mne
teď oddělují od světa.
Hrozný život! Hrozné město! Rekapitulujme
denní práci: viděl jsem několik literátů, z nichž jeden se
mě tázal, zda je možno dostat se do Ruska po suché zemi (považoval
patrně Rusko za ostrov); statečně jsem odporoval řediteli
revue, jenž na každou námitku odpovídal: “My jsme strana počestných lidí“,
z čehož následuje, že všechny ostatní listy jsou redigovány darebáky;
pozdravil jsem nějakých dvacet osob, z nichž patnáct neznám; rozdal jsem v
témž poměru stisknutí ruky, aniž jsem byl dříve tak opatrný, abych si
byl koupil rukavice; navštívil jsem, abych zabil čas za lijáku, jednu
lehkomyslnici, která mne prosila, abych jí (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky