XI. Divá žena a můj miláček
“Opravdu, má
drahá, unavujete mne bez míry a slitování; člověk by řekl, slyše
vás vzdychat, že trpíte více než šedesátileté paběrkářky a více než
staré žebračky, které sbírají chlebové kůrky u dveří krčem.
Kdyby aspoň vaše vdechy vyjadřovaly
výčitky svědomí, byly by vám poněkud ke cti; ale ony
vyjadřují jen přesycení blahobytu a zmalátnělost odpočinku.
A pak, vy se stále rozplýváte ve zbytečných slovech: “Mějte mne
hodně rád! já toho tolik potřebuji! Potěšte mne semhle,
pohlaďte mne tamhle!“ Hleďte, pokusím se vás vyléčit; snad pro
to nalezneme prostředek za dva sous na pouti, aniž bychom musili jít
daleko.
Všimněte si, prosím, dobře této pevné
železné klece, za níž se zmítá, vyjíc jako zatracenec, otřásajíc
mřížemi jako orangutan vydrážděný svým vyhnanstvím, napodobujíc
dokonale brzo kruhovité skoky tygra, brzo tupou chápavost ledního medvěda,
ta huňatá obluda, jejíž podoba připomíná dosti nejasně podobu
vaši.
Tato obluda jest jeden z těch živočichů,
jež nazýváme: “můj anděli!“, totiž žena. Druhá obluda, jež s holí v
ruce křičí ze všech sil, jest její muž. Přivázal na
řetěz svou legitimní ženu a ukazuje ji po předměstích, o
výročních trzích, rozumí se samo sebou, že s povolením úřadů.
Dejte dobrý pozor! Hleďte, s jakou žravostí
(snad nelíčenou!) ona trhá živé králíky a pípající kuřata, jež jí
předhazuje její ošetřovatel. “Nesmíš,“ praví, “sníst všechno, co máš,
za jeden den,“ a na ta moudrá slova vyrve jí krutě kořist, jejíž
zmotaná střeva zachytí se na okamžik na zubech divoké šelmy, chci
říci ženy.
Nuže! pořádnou ránu holí, aby se utišila!
neboť ona kroutí svýma hroznýma očima chtivostí po odňaté
potravě. Velký Bože! Ta hůl není hůl pro komedii, slyšela jste
dunět lidské tělo pod falešnou srstí? Však také (...)
(......)
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě