XXVII. Heroická smrt
Fancioulle byl
obdivuhodný šašek a patřil skoro mezi přátele Knížete. Ale pro osoby,
oddané ze řemesla komice, mají věci vážné osudovou přitažlivost,
a ač by se mohlo zdát bizarním, že ideje vlasti a svobody despoticky se
zmocní mozku histrionova, Fancioulle jednoho dne vstoupil do spiknutí,
zosnovaného několika nespokojenými šlechtici.
Všude jsou řádní lidé, kteří udají
úřadům ta individua mrzuté nálady, která hodlají sesadit knížata a
vystěhovat nějakou společnost, aniž se jí dříve tázali o
radu. Dotyční pánové byli zatčeni právě tak jako Fancioulle a
byla jim určena jistá smrt.
Rád bych věřil tomu, že Knížete skoro
mrzelo, že nalezl svého oblíbeného herce mezi rebely. Kníže nebyl ani lepší ani
horší než jiní; ale neobyčejná senzibilita jej činila v mnohých
případech krutějším a despotičtějším, než byli všichni jemu
rovní. Jsa vášnivě oddán krásným uměním, jichž byl ostatně i
výtečným znalcem, byl opravdu nenasytný v rozkoších. Jsa poměrně
dosti lhostejný k lidem i k morálce, a sám opravdový umělec, neznal
nebezpečnějšího nepřítele než Nudu, a bizarní pokusy, jimiž se
snažil uniknout tomuto tyranu světa nebo jej přemoci, by mu byly
jistě získaly u přísného historika epitheton “netvor“, kdyby byl
dovolil ve svých říších psát cokoli, co by nesměřovalo
jedině k rozkoši nebo k úžasu, jenž jest jednou z nejdelikátnějších forem
rozkoše. Velikým neštěstím pro tohoto Knížete bylo, že nikdy neměl
divadla dosti velkolepého pro svého ducha. Jsou mladí Neronové, kteří se
dusí v příliš úzkých hranicích a jejichž jména a dobrá vůle
zůstanou navždy neznámými pro věky příští. Neprozřetelná
Prozřetelnost dala tomuto Knížeti schopnosti větší, než byla jeho
říše.
Náhle se roznesla pověst, že panovník hodlá
udělit milost všem spiklencům; a tato pověst zakládala se na
oznámení velikého představení, kde Fancioulle měl hrát jednu ze svých
předních a nejlepších rolí a jemuž měli být přítomni i odsouzení
velmoži; patrné znamení, dodávali povrchní duchové, velkodušných zámyslů
uraženého Knížete.
U člověka od přírody i
záměrně tak excentrického bylo všecko možno, i ctnost, ba i milosrdenství,
zvláště byl-li by mohl doufat, že v tom nalezne neočekávané rozkoše.
Ale pro ty, kdož jako já mohli proniknout hlouběji do této zvláštní a
nemocné duše, bylo nekonečně pravděpodobnější, že Kníže
chce posoudit hodnotu scénického talentu u člověka odsouzeného k
smrti. Chtěl využít příležitosti, aby provedl fyziologický pokus
veliké
důležitosti, a zjistit, do jaké míry skutečné schopnosti
umělcovy mohou být rušeny nebo modifikovány zvláštní situací, v níž se
nalézá; existoval nadto v jeho duši ještě nějaký více či
méně rozhodný záměr milosti? Tento bod nemohl nikdy být
objasněn.
Konečně, když nadešel slavný den, malý
ten dvůr rozvinul všechnu svou nádheru a bylo nesnadno pochopit --
leč by to člověk viděl -- všechen lesk, jaký může
ukázat privilegovaná třída malého státu, s (...)
(......)