Giovanni Boccaccio
překlad: Radovan Krátký

DEKAMERON
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PŘÍBĚH PÁTÝ

Bratři zabijí Isabettě jejího milence, který se jí objeví ve snu a ukáže, kde je zahrabán. Ona tajně vyhrabe jeho hlavu a dá si ji do bazalkového květináče. Protože však nad ní neustále pláče, bratři jí bazalku vezmou, ona pak brzy nato zemře žalem.

 

Když dovedla Elisa svůj příběh ke konci, král ji trochu pochválil a přikázal, aby vyprávěla Filomena. Ta, naplněna ještě lítostí nad ubohým Gerbinem a jeho paní, soucitně povzdechla a začala vyprávět.

Můj příběh, půvabné paní, nevypráví sice o lidech tak vysokého stavu, o jakých vyprávěla Elisa, nicméně nebude to příběh méně dojemný. Přivedla mi jej na mysl zmínka o Messině, kde se tento příběh udál.

V Messině tehdy žili dva bratři, mladí lidé a kupci, kteří se stali velikými boháči po smrti svého otce pocházejícího ze San Gimignana, a ti měli sestru jménem Lisabetta. Byla to velmi hezká dívka, pěkných mravů, kterou ještě z nějakých důvodů nevdali.

Tito bratři měli nadto ve svém obchodě jistého mladíka z Pisy. Jmenoval se Lorenzo, vedl a vyřizoval všechny jejich záležitosti, a protože byl velmi hezké postavy a velmi půvabný, stalo se, že si ho Lisabetta několikrát všimla a počala v něm mít neobyčejné zalíbení. Lorenzo to jednou i podruhé postřehl, zanechal všech svých milostných pletek a počal upínat svou mysl k ní, takže neuplynulo mnoho vody a oba, líbíce se sobě navzájem, ujistili se o tom, a začali dělat to, co si každý z nich nejvíce přál.

A co tak v tom pokračovali a dopřávali si tuze hezkých časů a slastí, přece jen nedokázali jednak tak tajně, aby jednou nejstarší z bratří nezpozoroval nic netušící Lisabettu, když šla do světnice, kde spal Lorenzo.

A ačkoli ho velice zamrzelo, co se dověděl, přece jen pojal rozvážný záměr - neboť to byl moudrý mladík -, počkal do rána, aniž dal na sobě něco znát či aniž se o tom zmínil slovem, a sám si v duchu promýšlel ledacos, co se týkalo této události.

Když pak nadešel den, pověděl bratřím, co viděl v noci, pokud jde o Lisabettu a Lorenza, a spolu s nimi se po dlouhém řádění shodl na tom, že přes to přejdou mlčky, aby jejich sestra nepřišla do hanby; že budou dělat, jako by nebyli nic viděli či zvěděli, a že si tak budou počínat do té doby, než budou moci bez nesnází a škody sprovodit ze světa tuto pohanu, než bude ještě horší.

Drželi se tedy tohoto plánu, tlachali a smáli se s Lorenzem, jak bylo jejich zvykem, až se jednou hodilo, že všichni tři bratři předstírajíce, že si vyjdou za město, vzali s sebou Lorenza. Když pak přišli na jedno odlehlé a opuštěné místo a shledali, že se jim pro provedení záměru hodí, zabili Lorenza, jenž se ničeho takového nenadal, a zahrabali ho tak, aby nikdo nic nepoznal. Nato se vrátili do Messiny a rozhlásili, že Lorenza kamsi poslali kvůli jejich záležitostem, čemuž každý lehce uvěřil, protože ho velmi často někam posílali.

Když se Lorenzo nevracel, Lisabetta se mnohokrát starostlivě na něho vyptávala bratrů, ježto ji jeho dlouhá nepřítomnost znepokojovala, a tu se jednou stalo, (...)

(......)