Giovanni Boccaccio
překlad: Radovan Krátký

DEKAMERON
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PŘÍBĚH DEVÁTÝ

Federigo degli Alberighi miluje a není milován. Při svém rytířském dvoření přijde na mizinu a nezbude mu nic než jediný sokol, jejž předloží k jídlu své paní, která ho přišla do jeho domu navštívit. Když se to paní doví, změní své myšlení, vezme si Federiga za manžela a ten tímto sňatkem zbohatne.

 

Když Filomena domluvila, seznala královna, že kromě Dionea, jenž měl svou výsadu, není už řada na nikom, a proto s veselou tváří pravila:

Je nyní na mně, abych vyprávěla, nejmilejší paní, a proto vám ráda povím příběh, jenž se zčásti podobá předcházejícímu. Během něho uvidíte, co vše zmůže v ušlechtilých srdcích váš půvab, ale naučíte se z něho též neponechávat jen na Štěstěně, aby vše řídila, nýbrž stanete se tam, kde se to hodí, dárkyněmi své přízně samy, neboť často se stává, že Štěstěna rozdává spíše nerozvážně než s rozmyslem.

Vězte tedy, že v našem městě žil a snad doposud žije jistý Coppo di Borghese Domenichi, muž požívající mezi našimi měštěníny velké úcty a vážnosti, vynikající mravy a ctnostmi daleko více než urozeností krve a zasluhující si věčné paměti. Ve stáří se často povyrážel tím, že svým sousedům a jiným lidem vyprávěl dávné příběhy, což uměl tak dobře, tak náležitě, s takovou pamětí a tak vyšperkovaným jazykem, že se mu v tom nikdo jiný nevyrovnal.

Vyprávěje o všelijakých pěkných věcech, hovoříval i o jednom florentském mladíku z rodu messera Filippa Alberighiho, jenž slul Federigo a v zacházení se zbraní a v dvorných způsobech převyšoval všechny toskánské panoše. Jak se však u většiny šlechticů často stává, zamiloval se i tento Federigo do jedné urozené paní, jež slula monna Giovanna a byla pokládána v té době za jednu z nejkrásnějších a neroztomilejších paní ve Florencii. Chtěje dobýt její lásky, lámal dřevce, zápolil na turnajích, pořádal hostiny, rozdával a utrácel nemírně své jmění, ale ona paní, stejně počestná jako krásná, o nic z toho, co pro ni Federigo dělal, nedbala, ba nestarala se ani o toho, kdo všechny ty věci podnikal kvůli ní.

Jak tak Federigo utrácel víc, než si mohl dovolit, a nic nevydělávat, jeho bohatství se rozplynulo vniveč, což se lehce stává. Federigo zchudl a nezbylo mu nic než malý venkovský stateček, z jehož výnosu nuzně žil, a krom toho jeden z nejlepších sokolů na světě. Ačkoli miloval paní ještě víc než předtím, shledal jednoho dne, že už nemůže žít v městě tak, jak by si přál, a vypravil se proto na své malé venkovské sídlo do Campi. Zde čihařil, pokud mohl, nežádal od nikoho nic a trpělivě snášel svou chudobu.

Zatímco tedy žil Federigo takto v krajní nouzi, přihodilo se jednoho dne, že se manžel monny Giovanny roznemohl a vida, že je jeho životu už nakrátku, udělal poslední pořízení. Jsa nesmírně bohat, ustanovil v něm za dědice svého syna, jenž už byl dosti vyspělý, a monnu Giovannu, ježto ji velice miloval - pro případ, že by se stalo a jeho syn zemřel bez zákonitého dědice.

Ovdověla monna Giovanna, jak bývá zvykem našich paní, se v létě odebrala se svým (...)

(......)