Giovanni Boccaccio
překlad: Radovan Krátký

DEKAMERON
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PŘÍBĚH TŘETÍ

Mnich Rinaldo leží s kmotrou; když je ve světnici překvapí manžel, oba mu namluví, že fráter zaříkával synáčkovi červíky.

 

Filostrato nedovedl mluvit o klisnách partských tak nejasně, aby se tomu chápavé paní nezasmály, tváříce se přitom, jako by se smály něčemu jinému. Protože však král seznal, že příběh je u konce, přikázal vyprávět Elise. Ta pohotově uposlechla a začala.

Líbezné paní, ono Emiliino zaříkávání ducha mi připomnělo příběh o jiném zaklínání, jenž sice není tak pěkný jako onen, ale protože mě právě nenapadá jiný, jenž by odpovídal našemu námětu, budu vám jej vyprávět.

Vězte tedy, že v Sieně žil kdysi mladík jménem Rinaldo, dosti sličný a ze ctihodné rodiny, jenž byl až po uši zamilován do své sousedky, velmi krásné to paní a choti jakéhosi bohatého muže; doufal stále, že by od ní dosáhl všeho, po čem toužil, kdyby se mu podařilo promluvit s ní tak, aby to nevzbudilo podezření, ale ježto neviděl jiného východiska a ježto paní byla těhotná, usmyslil si, že půjde za kmotra: spřátelil se s jejím chotěm, pověděl mu to způsobem, který se mu zdál nejslušnější, a věc byla hotova.

Když se tedy Rinaldo stal kmotrem paní Anežky a měl teď občas lepší záminku pohovořit s ní, dodal si odvahy zpravit ji několika slovy o svém záměru, jejž ona už dávno seznala z výrazu jeho očí - leč pramálo mu to prospělo, i když jí nebylo nijak nelibé to, co vyslechla.

Zanedlouho nato se však stalo - ať už byla příčina toho jakákoli -, že se Rinaldo stal řeholníkem, a třebas mu tu pšenice příliš nekvetla, v řádu setrval. A ačkoli v té době, co se stal mnichem, odložil trochu stranou lásku, kterou choval ke své kmotře, jakož i některé jiné marnivosti, stalo se přece jen časem, že si oblíbil oblékat krásná roucha a objevoval se v nich - aniž ovšem odložil kutnu -, být ve všem uhlazený a švarný, skládat kancóny, sonety a balaty a zpívat a provádět mnoho jiných podobných věcí.

Proč to však říkám o našem mnichu Rinaldovi, o němž je řeč? Copak jsou nějací, kteří si takhle nepočínají? Ach, jaká to hanba zkaženého světa! Oni se nestydí, že se objevují na veřejnosti tuční, v obličeji zarudlí, v oblékání a v jiných věcech změkčilí; a chodí ne jako holoubci, nýbrž jako nadutí kohouti se vztyčeným hřebínkem: a co hůř (nechme stranou, že mají cely plné lahviček s lektvary a mastmi, plné krabic s různými sladkostmi, baněk a kelímků se šťávami a oleji, džbánů malvazu, řeckého vína a jiných převzácných vín, takže těm, kteří to vidí, připadají nikoli jako cely mnichů, nýbrž jako krámy voňavkám a lékárníků), není jim hanba, když ostatní neznají a nevědí, že lidé jsou hubení a útlí a zpravidla nejzdravější po častých postech, skrovném a střídmém živobytí; a i když ochoří, nejsou nemocni dnou, jež se má léčit čistotou a vším, co patří k skromnému mnichovu životu. A jsou té víry, že ostatní lidé nevědí, že se bledne a hubne nejenom z nuzného života, ale i z dlouhého bdění, modlení a kázně a že ani svatý Dominik, ani svatý František nenosili (...)

(......)