v šestnácti letech za krize chodíval jsem domů opilý a všechny mé svršky - trenýrky, košile, ponožky - kufr a stránky povídek bývaly rozházené na trávníku před domem a po ulici. moje matka čekávala za stromem: "Henry, Henry, nechoď dál.. zabije tě, četl tvoje povídky..." "může mi políbit prdel..." "Henry, prosímtě, vem si tohle... a najdi si podnájem." ale strachoval se, že bych nemusel dodělat školu a tak jsem se vždycky vrátil. jednou večer vešel se stránkami jedné z mých povídek (kterou jsem mu nikdy nedal přečíst) a řekl: "tohle je výborná povídka." já řekl: "fajn," a on mi ji podal a já si ji přečetl. byla to povídka o jednom boháči který se pohádal se ženou a odešel ven do noci dát si kávu a pozoroval čísnici a lžíce a vidličky a solničky a pepřenky a neonový nápis ve výkladu a pak se vrátil do své stáje aby se podíval na svého nejoblíbenějšího koně který ho kopl do hlavy a zabil. nějak ho ta povídka musela oslovit třebaže když jsem ji psal neměl jsem vůbec ponětí, o čem píšu. tak jsem mu řekl: "dobře, tati, mužeš si ji nechat." a on si ji vzal a odešel a zavřel za sebou. myslím, že to bylo asi nejvíc, co jsme se kdy sblížili.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy
