Michail Bulgakov

MISTR A MARKÉTKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(13) OBJEVIL SE HRDINA

Tak tedy neznámý pohrozil Ivanovi prstem a zašeptal: „Pst!" Básnik, nohy spuštěné na podlahu, ho upřeně pozoroval. Z balkónu opatrně nahlížel do pokoje pečlivě vyholený, asi tak osmatřicetiletý tmavovlasý muž se špičatým nosem, vyplašenýma očima a neposlušným pramenem vlasů, spadlým do čela.

Když zjistil, že Ivan je sám a kolem se nic nepohnulo, odvážil se vstoupit. Tu si básnik všiml, že tajemný host má na sobě nemocnični úbor, totiž košili, spodky, trepky naboso a přes ramena přehozený tmavě rudý župan.

Zamrkal na Ivana, strčil do kapsy svazek kličů a požádal šeptem: „Můžu si sednout?" a když Ivan přikývl, zabořil se do křesla.

 „Jak jste se sem dostal?" rovněž zašeptal Ivan, poslušný tenkého výhružného prstu. „Balkónové mřiže jsou přece na zámek?"

 „To jsou," připustil host, „ale Praskovja Fjodorovna je zlatá, jenomže strašně roztržitá ženská. Před měsicem jsem ji šlohl svazek kličů, a tak jsem pronikl na společný balkón, který se táhne po celé délce poschodi. Proto můžu občas navštivit souseda..."

 „Jestliže máte přistup na balkón, to můžete taky upláchnout, ne? Nebo je to moc vysoko?" zajimal se Ivan.

 „Omyl," namitl pevně host, „nemůžu upláchnout ne proto, že je to moc vysoko, ale že nemám kam." A po chvili dodal: „Tak co, ležime?"

 „Ležime," hlesl Ivan a zadival se do hnědých oči přichoziho, v nichž se tajil neklid.

 „Hm...," znejistěl najednou host, „doufám, že nevyvádíte? Vité, já totiž nesnášim rámus, povyk, násili a podobné věci. Zejména nenávidím lidský křik, ať už vyjadřuje bolest, zuřivost nebo cokoliv jiného. Řekněte - abych se uklidnil - že nevyvádíte?"

 „Včera v restauraci jsem dal jednomu chlapovi po hubě," přiznal se hrdinně jakoby vyměněný básnik.

„Důvod?" vyptával se přisně neznámý.

„Bohužel bez důvodu," zapípal rozpačitě Ivan.

 „To je ale barbarství,"odsoudil ho společník a dodal: „A vůbec, jak se to vyjadřujete: dal jsem po hubě... Nevi se jistě, co vlastně člověk má: jestli hubu, nebo taky tvář. Ale přece jen, myslím, má i tvář. Takže takové poučení pěstí. . . Ne, už to nikdy nedělejte."

Když Ivana vyplísnil, zeptal se: „Povolání?"

„Básník," přiznal se bůhvíproč neochotně Ivan.

Příchozí se rozhořčil.

 „Bože, mám já to smůlu!" zvolal, ale hned se vzpamatoval, omluvil se a vyzvídal dál: „Jak se jmenujete?"

„Bezprizorný."

Neznámý si povzdechl a zamračil se. „Copak, nelíbí se vám moje verše?"

„.Ani trochu."

„A jaké jste četl?"

„Žádné jsem nečetl!" zvolal podrážděně návštěvník.

„A proč teda říkáte..."

 „Co je na tom?" štětil se host. „Jako bych nečetl verše jiných. Ostatně vy sám je pokládáte za zázrak? Dobrá, jsem ochoten uvěřit. Řekněte sám, píšete dobré verše?"

„Příšerné!" vyhrkl náhle směle a upřímně Ivan.

„Tak nepište," naléhal neznámý.

„Slibuju a přísahám!" pronesl slavnostně Ivan.

Přísahu zpečetili stiskem ruky, když vtom se na chodbě ozvaly tlumené kroky a hlasy.

„Psst!" zasykl host, vyhoupl se na balkón a zavřel za sebou (...)

(......)