Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF a MOBI.
V dnešní francouzské literatuře nemůžeme mluviti o dramatickém hnutí v tom smyslu jako v literárním dnešku německém. V Německu jedna význačná část spisovatelů činí objev dramatu centrálním problémem básnictví; neboť tragédie je pro ně metafyzickým cílem básnictví a všechna ostatní literatura je skoro jen odpoutáním od dramatického poslání básníkova. Odtud spekulativní cesta, po níž je hledáno nové drama, a odtud i tradicionalismus novodobého dramatu německého.
Naproti tomu ve Francii možnosti nového dramatu jsou vyhledávány na vývojové dráze literatury vůbec; drama nezdá se tam zlatou korunou literatury, nýbrž živým údem celé organizace básnické, který se mění a vyvíjí s přeměnami a postupy tvořivého ducha, pohyblivého v nesčíslných formách a množících se volnostech. Cestou postupného vývoje konsolidují se nové elementy dramatické: moderní filozofické zaujetí světem a životem odhaluje nové poměry dramatogenní; diskutuje se o volném verši jako o nejdramatičtější výrazové formě; připravují se velká soustředění ducha, ať je to mysticismus u Claudela, nebo intelektualismus u Duhamela, aby se z nich zrodily základní poměry dramatické. Rezultáty těchto vývojových hnutí jsou ovšem pramálo podobny klasickým představám o tragédii, nejsou to dramata, jež v plné antické zbroji vystupují z hlavy tvořitelovy; jsou robustní, často jakoby obnažená a hranatá; avšak právě v těchto radikálních odlišnostech, jež mnohému nebudou se zdáti krásnými, můžeme nalézti ledacos, co lze milovat.
Henri Ghéon je již starší člen této básnické generace. Ve své “lidové tragédii” Chléb [* H. Ghéon: Le Pain. Tragédie populaire en 4 actes et 5 tableaux. Nouvelle revue française, 1912. Hráno 8. listopadu 1911 v Théâtre des arts s pozoruhodným úspěchem.] uložil si snad nejzávazněji ze všech požadavek stvořiti drama novodobých sil, drama, jež nazývá “exaltací skutečna”. Jak sám praví v úvodu, Ghéon následuje Verhaerena, jenž dal hlas silám století, Maurice de Faramond, jenž zahajuje moderní lyrické drama, a Viélé-Griffina, který vedle jiných konstituoval novou hudební a emoční rytmiku volného verše. Avšak stěží nalezli bychom u něho skutečnou odvislost od těchto předchůdců. Ghéon je jednoduchý, opravdově a naprosto jednoduchý; a jednoduchost je vždy tou vlastností, jíž básník nepřejímá, kterou stále musí zrozovat ze sebe sama s námahou a soustředěním.
Chléb je dramatem současnosti, tragédií sociální. V něm protagonistou je pekař Pierre Franc, individualista (v socialistickém smyslu slova), postava, která eklatantně ilustruje základní tezi Ghéonovu: že socialismus není totožný s humanismem. Samo toto jméno, Pierre Franc, vyjadřuje liberálnost pravé humanity volné, individuální a přirozené. Pierre Franc zřekl se života vzdělance, aby pekl chléb pro všechny lidi, z lásky k chlebu, který je jakýmsi druhem obcování člověka s hlínou země prostřednictvím práce. Franc rozdává chléb chudým a prodává bohatým, sám (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky