Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

43. VÝSTAVA SPOLKU VÝTVARNÝCH UMĚLCŮ MÁNES

Přítomná výstava Mánesa, tak velice heterogenní, složená z látek tak nestejných, vyznačuje se jakýmsi tvrdým a málo příjemným rázem; není tu ono společné a jednotné, co lze nazvat atmosférou nebo naladěním; nahé a prosté, osamělé a uzavřené stojí tu dílo vedle díla, každé samo pro sebe, bez společné sugesce, zcela holé a striktní. Avšak tento ráz, jenž může působit utrpení příliš citlivému milovníku umění, je opravdovým obrazem dnešního stavu výtvarnictví v Čechách. Homogenní Mánes, jaký býval před čtyřmi pěti lety, již neexistuje; po smrti Slavíčkově a Jiránkově nemáme skorem dobrého impresionismu, leda zcela výjimečně, a co z oné generace přebylo, přechází povětšině k pouhému realismu výtvarného řemesla. Po tomto rozplynutí vlny impresionistické můžeme konstatovati jen roztříštění; ježto u nás není tradice, není ani tradicionalistů; zato četněji nalézáme zjevy zcela nevývojové nebo umělce, kteří zůstávají ojedinělí, jako Preisler. V této chvíli, kdy ztrácí se vnitřní soudržnost staršího umění, proniká k nám umění moderní; ale ani jeho několikaletý vývoj nebyl jednoduchý a není podnes zcela jasný. Skoro do poslední chvíle někteří, kteří vydávali se za mluvčí nového směru, mluvili u nás o primitivismu a o monumentální kompoziční malbě, aby skončili napodobením neprimitivního a nemonumentálního, velkého malíře Picassa. Dnes skoro ze tří čtvrtin naše moderní malířství je takzvaný kubismus (kteréžto slovo je dlužno bráti velmi volně, neboť neznamená nežli etiketu), k němuž je počítán i výše zmíněný Picasso. Nedostatečná orientace v těchto proudech zavinila mnoho bezpříkladného zmatku, jejž u nás dovršuje žurnalistika, prohlašující všechno toto umění za bluf, a neblahá kritika, která podezřele podstrkuje modernímu umění nějaký esoterismus; tak právě v posledních dnech jsme četli, že prý kubismus a jiné -ismy jsou jen humbugem proti velkému umění Picassovu: jako by moderní umění bylo nějakým zjevením, jež není pro všechny, nebo mystickou pravdou, kterou jednoduché a zaujaté inteligence kubistů a ostatních -istů jen zkrucují a falšují. Za takových okolností koná u nás moderní umění svou křížovou cestu s více než dvanácti zastaveními, vinou činitelů zevnějších i vnitřních.

Tím se vysvětluje, že ani moderní umění nevystupuje jako homogenní a vnitřně shodné hnutí. Proto výstava Mánesa ve své rozptýlenosti je skutečným obrazem širších poměrů uměleckých. Ani tu nepociťujeme jako mezeru, že kolik starších členů Mánesu tentokráte schází; jsou nahraženi jinými, zčásti i hosty z ciziny, a lze-li tu tedy mluvit o nějakém celku, je to celek aktuální chvíle obtížné a nejasné.

Z hostů dlužno uvésti hlavně Maxe Liebermanna, jehož oleje, zcela německé svým těžkým impresionismem a tučnou technikou, jsou pro naše pojímání mnohem méně sympatické než jeho kresebné listy, lehce a letmo nanášené. Příjemnější (jen v jednom obraze: Dlouhé stíny) je Ludwig von Hofmann, jediný skoro reprezentant dobré starší secese, (...)

(......)