Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

GUSTAVE FLAUBERT: PANÍ BOVARYOVÁ

Dnes není nutno znova dokazovati, že Paní Bovaryová má své ostře význačné místo v nevelkém počtu literárních děl, jež slují provždy chef-ďoeuvry. Pravda, Flaubert a jeho dílo nejsou zdaleka ještě dokončenou kapitolou; ve Francii stále roste kritická literatura flaubertovská, k níž přispívají Gaultier, Rémy de Gourmont a mnozí jiní; lze nepochybně mluviti o jisté flaubertovské kultuře, jež jednou přejde tak jistě jako každá literární kultura. Ale samu Flaubertovu dílu náleží nepohnutá a neměnná, řekl bych příliš nepohnutá a přespříliš absolutní platnost. Známe například díla méně definitivní, jež musíme komplikovati s něčím životním z našeho nitra a doplnit je svým účastenstvím; tato díla mají dobu svého květu, dobu své generace, jež ustupuje pak jiné. Proti tomu Bovaryová je dílo uzavřené, precizované a dokonané. Je zcela dokonalá, je hotová až k jakési ostrosti, prostá kazu, nejistoty a nejasnosti; nenáleží nám a existuje pro sebe, nezávislá na nás a na naší součinnosti.

Takto patří jí zcela výlučné postavení v historii realismu, jíž dočasně náležela. Flaubertovi je zcela cizí “l’esprit positif”, jenž je plným obsahem románů naturalistických a jenž byl naprosto pomíjivý. V hloubi díla Flaubertova nacházíme jakousi negaci, jež má cosi trvalého a nezměnitelného; není to ovšem popření něčeho, nýbrž stav nedůvěry, odporu a zklamání, tyto finesy negativismu, skepse, jež táhne se tenkými nitkami veškerým lidstvem a nikdy nesplývá s jeho dějinnou kostrou. Je to zápornost, která nemá nic časového a okamžitého, zatímco pozitivní víry míjejí, vznikají a nemají trvání. O tom svědčí Zola, Ibsen a mnozí jiní. Byl čas, kdy Zolovo dílo bylo exaltací moderní pravdy jakožto dílo svrchovaně pozitivní, obsahující jistoty zcela skutečné, žijící hustým životem celé doby. A toto všechno, i se svými konkrétními obsahy, přešlo tak rychle jako nejvágnější vlna; neboť právě to, co je nejpozitivnější, se vyvíjí, mění a zachází, jsouc příliš spjato se životem, jenž nemá nic absolutního. Naturalistický pozitivism Zolův měl ve své době jistotu kladu, jsa podepřen vědou a vědeckou filozofií, socialismem, politikou a všemi skoro silnými tendencemi celé epochy; a právě s touto epochou zašel a ona realita tak intenzívní stává se nám téměř legendou, legendární a zvláštní literaturou, jež nás zaměstnává, aniž by nás trýznila.

Ve Flaubertovi není nic z toho pozitivního, co pomíjí. Byl to duch skeptický, méně snad pochopitelný než Gourmont a jiní příbuzní duchem, ale mnohem hlubší a exemplárnější. Zdá se, že současnost neposkytla mu nic, co by přijal jako kladnou pravdu, jako silný pozitivní obsah; není morálky, kterou by zastával; není místa, kde by se zdálo, že nalezl východisko ze svého zklamání, opovržení a trýzně. Salambo nebo svatý Antonín nejsou jeho lidé; jeho člověk, to jest Homais, Bournisien, Bouvard nebo Pécuchet, filistři, pokrytci a omezenci zastupující pokrok, náboženství a občanství, ukazující veškeru surovost (...)

(......)