Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

JAN PREISLER

Je tomu rok, co Jan Preisler zemřel. Tehdy výtvarná veřejnost jako jedněmi ústy vyznala svou lásku i obdiv k odešlému “malíři jara”, kouzelnému lyrikovi mezi všemi umělci českými; všude bylo vzpomenuto jeho křehkého, melancholického lyrismu, jenž mluvil věčným, zlomeným a roztouženým hlasem mladosti k mladým generacím, vždy znovu okouzlovaným poezií díla Preislerova. Nechybělo mnoho a byla by se bezprostředně po smrti umělcově vytvořila legenda o malíři, který jaksi snem, duševní hudbou, čistě citovým roznícením docházel svých vidinových obrazů. Bylo už na tom, že se říkalo nejinak než “Preisler-lyrik”, jako by tento rys byl jediný, který se nejpodstatněji týká jeho díla. Dnešní posmrtná výstava však podtrhla zcela jiný rys; ne že by oslabila lyrismus jeho díla, nýbrž že odhalila tajemství jeho dílny. Jan Preisler byl přede vším jiným hledatel; soubor jeho díla přímo křičí stálým nepokojem, hledáním, zkoušením “výtvarné logiky”, jak tomu říkal, a vskutku zřídkakdy potkali byste umělce, který by byl více znepokojován pochybnostmi přísně malířského rázu než tento “lyrik mladosti”.

Projděte jeho posmrtnou výstavou; obrazy nejsou všude označeny daty, ale zřejmě se rozpadají v ohraničené, dobové skupiny koloritem, kompozicí a obyčejně i zevním impulsem, “vlivem”, jímž Preisler právě byl dotčen. Několik nejstarších obrazů jakžtakž prozradí žáka Ženíškova. Kompozice z let 1898–1900 vykazují už světelnou škálu, jež přivanula z Francie, útlejší ženský typ, opalizující, světelně lámanou a odráženou barvu, mnohem více z Hynaise než ze Ženíška; ale také už pohádkový dotek anglických prerafaelitů, příklad worpswedských a především plynulý, lyrický, útlý duch tehdy se rodící secese, lineární i barevně harmonické. Jeho triptych Jaro je opravdovým rašením všeho, čím tehdy se počínalo jaro českého umění; všimněte si krajinného pozadí – toť krajina, kterou dále rozváděli Slavíček a Hudeček, ale vše jaksi ještě zadechnuto v rozptýlené, měňavé, rozehrané vibraci malebné. Rokem 1902 počíná se obrat: poučen u Seveřana Muncha, klade si nyní úkol “logicky” vystavěti obraz zjednodušenou barevnou škálou v kompoziční jednotě. Toť ona právem slavná perioda černé a černobílé dominanty, chladné škály přibírající zelenou a žlutou, ladné a teskné kompozice klidných vertikál a vodorovných; perioda seveřanství, zmrazeného jara a kruté něhy. Mezi lety 1907–1910 nastává obrat; černá dominanta mizí, velké tesklivé plochy se rozdrobují impresionistickým divisionismem (kladením nespojitých tahů štětce), jasná zeleň bujné, skoro tropické vegetace zaplavuje celé obrazy a dominuje bezvýhradně, podporována slunnou žlutí a vzdušným blankytem; věc dříve nebývalá, nad jasnými háji se otevírá modré, oblačné nebe. Kompozice je nyní čistě vertikální, chvějivé kolmice prší celým obrazem, plné světlo rozlévá se všady bez nejmenšího ztemnění. Poslední obraz té doby, Léda, pokoušející se o uzavřenou, tercovou kompozici, je postimpresionistickým doslovem a zároveň (...)

(......)