Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NA PAMĚŤ OTAKARA THEERA

Vzhledný a obsáhlý svazek, obsahující zpola pozůstalost Otakara Theera a výbor z jeho dopisů, zpola vzpomínky jeho přátel, znamená více než pietní doplněk životního díla předčasně přervaného; znamená příklad básnického života. Těch několik milostných básní, které Theer z jakékoliv příčiny nevřadil do větších celků, promlouvá důvěrně o jeho životě; jeho dopisy mluví však s tvrdou, napjatou výrazností o jeho básnickém “Věřím”, o jeho tvůrčí metodě, o jeho umělecké vůli; konečně dvacet jeho přátel osobními vzpomínkami dává splynouti důvěrným i voluntárním rysům v portrét tak oživený, blízký a intenzívní, že snad i těm, kdo Theera blíže neznali, se vnutí jeho osobní přítomnost, vyvolaná na stránkách krásného památníku Kruhu.

Jako bych se s ním včera rozloučil, vidím útlého a sporého muže tvrdých gest, ostrých rtů, očí trochu šikmých a neobyčejně jasných. Zjev upjatý a zároveň kombatantní, fialová stužka de l’instruction publique, cosi připomínajícího, řekl bych, francouzského legitimistu. Drobná, energická maska obličeje, slučující zamyšlenou inteligenci s napjatou umíněností závodníka na koňských dostihách. Na prvý pohled jste mohli postihnouti rodové rysy důstojnické rodiny; ta jistá “tenus”, sebedbalost, přímo strohost člověka, jemuž nic není hroznější než zahoditi se; příkrá čistotnost charakteru, prudkost, rytířství časem až donkichotské, nepolevující vážnost; touha po hrdinství.

A toto přímé, jaksi maltézánské rytířství zcela zvláčnělo a zjihlo citovým zjemněním umělce a básnickou vášní. Když přednášel básně, ať své, nebo cizí – a přednášel rád –, tu hlas jeho mladistvě zněžněl, laskal se s rytmy a slovy, hladil, rozmiloval se, modlil se. Vskutku, jeho poměr ke kráse byl zbožňování, víra, chcete-li, opět rytířství, ale tentokráte mystické; psaní básní bylo mu bohoslužbou dokonalosti; neskonale vážně a velce pojímal své povolání básnické, jemuž má se věnovati všechno rozjímání i nadšení, všechen um a veškerá vůle. Vposled stával se monomaniakem poezie, posedlým; cele se přeměnil v básníka, cele zduchovněl askezí a sebevědomím svého básnického poslání. Vzpomínám s pohnutím, jak mi měkce, skoro uctivě představil svou pracovnu v domě Sol et Luna na Hradčanech: “Vidíte, zde bydlí básník.” Rozryvně dojemné je vzpomenouti posmrtně na ono naivně vážné sebevědomí, když se mu dařila práce: neplatilo už sobě, ale poezii; byl básníkem skoro neosobně a necítil falešnost slov, která napsal pohlížeje na profánní dav: “Děkuji ti, Bože, že nejsem jako tito.” Zde ovšem vplynulo něco rodové zaujatosti do řeholní pýchy básníkovy; než hledejte pod touto hrdostí také askezi, sebekázeň a úchvat samoty, kterou ho obezdilo jeho apollinské poslání.

To stálé volné soustředění k neomezené dokonalosti najdete v jeho poezii, ale i v jeho dopisech, v samotné jeho estetice volného verše, založené na motivech Bergsonovy filozofie. Básnění je mu ustavičný zápas proti mechaničnosti a zpohodlnění, “rytmické slovo v ústech básníkových (...)

(......)