Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

JIŘÍ WOLKER PO DESÍTI LETECH

Zvedla se debata o tom, nebyl-li básník Wolker, zemřelý ve čtyřiadvacíti letech, přeceněn a co zbývá z jeho díla. Spor se nakonec stočil k otázce, byl-li chlapec Wolker správný revoluční a proletářský básník podle předpisu, a bylo shledáno, že se přes všecko úsilí nedopracoval “onoho stanoviska, které umožňuje poznání a utvoření celkového procesu jakožto souhrnné totality jeho pravých ženoucích sil, jakožto stálé, zvýšené reprodukce dialektických rozporů, které jsou jeho základem”. Dobrá, o tuhle revoluční scholastiku se nebudeme přít; nebudeme se hádat ani o to, byl-li Wolker přeceněn nebo ne, – to bychom se musili nejprve shodnout na tom, máme-li zaručeno nějaké “správné”, obecně platné a normativní hodnocení, nějaká objektivní měřítka hodnot básnických. Podívejme se místo toho na důvody, kterými je proti nebožtíku veden proces, že zaujal básnické místo, jež mu nenáleží.

*

Předně je Jiří Wolker jaksi obviňován z davové popularity. “Údělem mnoha básníků bývá, že se kolem nich seskupí nesourodá družina zbožňovatelů… Různorodý dav ctitelů deformuje básníka k svému obrazu… Co vytvořil básník ryzího a platného, tomu dav neholduje… Dav si představuje básníka jen jako mluvčího soukromých osudů a bolestí. Jen dar vázaného jazyka je jim, laikům, odepřen, jinak nic. Básník říká, domnívají se, jen poněkud uměle to, co se přihází každému… Pro dav je to jen jakýsi prokurista v oboru citů. Dává se mu plná moc, aby říkal, co cítí a žije pan Každý.” (F. Hlz. v Listech pro umění a kritiku.)

Tak tady to máme. Pohrdáme-li mnohohlavým davem laiků, proč potom, prosím vás, tiskneme své básně? Odmítáme-li s ošklivostí, aby pan Každý nalezl v naší básni, kterou snad bude číst, kus svého osobního života, proč nedáme přednost tomu, přednést ji v úzkém kroužku vybraných duchů? Řekněme to tak: je snad básníkem jenom ten, kdo říká, co cítí a žije jen on sám, pan Výjimečný a pan Jedinečný? Tohle by byl nějaký divný aristokratismus nebo, hůř ještě, literátský solipsismus. Pokud vím, je jedním z ideálů poezie, aby byla obecná, aby dojímala každé srdce a vyslovila to, co druzí lidé cítí, prožívají nebo si uvědomují nejasně a nesvobodně, ať je to láska či mládí, příroda, společenské vztahy nebo hvězdičky na nebi. Říkám, je to jeden z ideálů básnictví, a nevím, má-li kdo právo jej vylučovat ve jménu hodnot víceméně exkluzívních a formalistických. Stal-li se Jiří Wolker básníkem pana Každého nebo slečny Každé (jež je švadlenou nebo písařkou, je zamilována nebo má souchotě), tož je to podivuhodné dovršení básnického osudu, které náleží Wolkerovi plným právem: neboť byl mlád a sentimentální, miloval a trpěl, revoltoval a doufal jako oni, jako oni všichni; chcete je snad vylučovat od prahu poezie a (...)

(......)