Orson S. Card
překlad: Radomír Suchánek

ZRADA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

14 LANIK V MUELLERU

V žádné z možných verzí této situace, které se v mojí představivosti zrodily, mne něco takového nenapadlo. Přesto to teď poměrně dlouho vypadalo jako to, co se mělo stát. Bratr uzurpátor, tváří v tvář poutníkovi, který konečně našel cestu domů, ochotně ustupuje, aby zákonnější dědic mohl usednout na místo, jež mu právem náleží.

Představoval jsem si, že vejdu, označím Dinta za zrádce a vraha a přede všemi dvořany ho ubodám k smrti. Žádné tajnosti. Tentokrát to neměl být Piják jezera, Větrný muž nebo Naháč, spravedlivě trestající andersonského chameleóna. Měl to být Lanik Mueller, spravedlivě trestající bratra Dinta, uzurpátora, který vypudil svého otce do Ku Kuejského hvozdu, kde zemřel.

Teď mne o to Dinte připravil. Tím, že mi tak ochotně (třebaže jsem věděl, že to je lež) ustoupil, pouze bych přiživil legendu o Laniku Muellerovi coby Opičáku Ondrovi, který přišel, aby obnovil chaos a přivodil konec světa, kdybych ho zabil. Proto jsem neochotně přešel do zrychlení, než Anderson ukrytý pod Dintovou tváří stačí zabít mne, aniž bych si něčeho všiml, což v praxi znamenalo, že jsem zmizel.

Jenže Dinte se oproti mým předpokladům neproměnil v Andersena, v nerudného muže, případně ženu středních let, o němž jsem si myslel, že mne ve zrychlení bude čekat. Místo toho se proměnil ve čtyřrukého a pětinohého tvora. Dvojí mužské genitálie směšně kontrastovaly se třemi prsy, svěšenými jako u ženy středního věku. Kdybych takovou bytost zahlédl v kotcích, nepřekvapilo by mne to. Ale na rozdíl od Andersena, jehož jsem očekával, byla toto buď nějaká neskutečná zrůda, nebo radikální regenerát z Muelleru. Jenže kdo z Muelleru by se mohl stát chameleónem?

Potom jsem tomu tvorovi pohlédl do tváře, která strnule zírala na místo, kde jsem před okamžikem stál. Poznal jsem, kdo ta zrůda je, a rázem bylo všechno jinak.

Ta tvář byla moje. Tu bizarní hromadu údů a výrůstků korunovala hlava Lanika Muellera. Poznal jsem se, i přes uši, oči a nosy vyrůstající z míst, kde být neměly. Ten, kdo stál vedle trůnu, jsem byl já; ne Lanik Mueller vyléčený ve Schwartzu, ale Lanik Mueller – radikální regenerát, zrůda, dítě.

Byl to můj dvojník, který přišel na svět v Nkumajském lese.

Nesmysl, protestovala moje mysl. Tento tvor přece začal existovat až v době, kdy s námi Dinte léta žil. Tento tvor nemohl být Dinte.

Nejdřív jsem se snažil namluvit si, že to musí být druhá iluze; že tento Anderson našel způsob, jak mne oklamat i ve zrychlení. Ale byla to hloupost – kdyby mne nějaký Anderson mohl takto oklamat, už dávno by to některý udělal.

Proto jsem ve zrychlení došel k trůnu, posadil jsem se a sklouzl zpátky do reálného času.

Docílil jsem tak účinku, jaký jsem do té doby mohl předvést málokdy: znenadání jsem z jednoho místa zmizel a na druhém jsem se objevil. Davem se rozběhl horečný polohlasný šepot. Ale Dinte (nyní s normálním počtem rukou a nohou, jak jsem ho znal vždycky, prevíta) se překvapeně netvářil.

„Dinte,“ řekl jsem. „Všichni tito lidé jsou překvapeni, že mne tady vidí sedět, ale my dva víme, že Lanik Mueller sedí na tomto trůnu již léta.“

Chvíli se na mne díval a potom lehce přikývl.

„A proto se s tebou soukromě setkám v místnosti, kde jsem si v pěti letech schovával sbírku hlemýžďů.“ Vrátil jsem se do zrychlení a opustil jsem trůnní síň.

Svou sbírku hlemýžďů jsem schovával v dávno nepoužívaném podkroví v jedné ze starších částí paláce. Nezamykalo se tam, ale protože se tam dalo dostat pouze po žebříku a klikatými chodbami, chodil tam málokdo. Vydal jsem se tam ve zrychlení, potom jsem zpomalil téměř do reálného času a čekal jsem. Ponechal jsem si právě takový náskok v rychlosti, abych zareagoval rychleji, než by Lanik/Dinte stačil zaútočit, kdyby měl zrádné úmysly.

Pokud to byl podvodník, jestli jsem to nebyl pravý já, nebude vědět, kterou místnost jsem myslel.

Čekal jsem čtvrt hodiny. Pak přišel zaprášeným podkrovním průchodem a sedl si přede mne na podlahu. Vzhledem k neohrabaným pažím a nohám se mu chodilo špatně a sednout si bylo absurdní, ale nesmál jsem se. Vzpomněl jsem si, jak jsem se ve Schwartzu škrábal vzhůru do nijak náročného svahu, když mne propustili ze singerské otrokářské lodě. Trvalo mu tři roky reálného času, než se ocitl ve stavu, v němž jsem byl po měsících věznění na lodi. Ale pamatoval jsem si to; byl jsem v tom těle. Věděl jsem přesně, jaké to je a jak se při tom cítí.

Tiše jsem promluvil, teď už v reálném čase: „Ahoj, Laniku.“

„Ahoj, Laniku,“ odvětil a jeho pokřivená tvář se roztáhla do úsměvu.

„Když jsme se setkali posledně, pokusil jsem se tě zabít,“ řekl jsem.

„Mnohokrát jsem od té doby litoval, že se ti to nepodařilo.“

Chvíli jsme seděli mlčky. O čem byste si povídali, kdybyste po tolika letech potkali sami sebe?

„Jak ses sem dostal?“ zeptal jsem se, třebaže jsem velkou část toho, co se stalo, již vytušil. „Jak ses naučil stát se chameleónem?“

Vyprávěl mi to. Jak ležel polomrtvý a jeho tělo, již tak dost slabé, se snažilo obnovit lebku a kůži a zabránit rozkladu mozkové tkáně. Jak byl nalezen početnou pátrací skupinou, kterou za mnou Nkumajové poslali. „Kdyby nenašli mne,“ prohlásil, „určitě by nepřestali hledat, dokud by nenašli tebe. Když konečně pochopili, co se stalo, a zkusili obnovit tvoje pronásledování, došli po tvé stopě až na pobřeží. Najít tě nebylo nic těžkého; kdyby po tobě šli hned, neunikl bys.“ Usmál se. „Zachránil jsem ti život.“

Pak mi vyprávěl o dnech a týdnech, které strávil s Mwabao Mawou v jejím domě v korunách. Když ho moje tělo vytvářelo, dalo mu moje vzpomínky; nebo jsem mu možná všechno důležité, všechno, z čeho a kým jsem byl, vyklopil v deliriu, když jsme spolu putovali lesem. Mwabao nějaký čas trvalo, než pochopila, že má jenom můj duplikát. „To už věděla dost, aby si mohla být jista, že jsem z Muelleru – když jsem blouznil, vyzradil jsem Dintovo a otcovo jméno. A tou dobou už tady její kolegové z Andersenu byli, jak patrně víš.“

Ihned se chopila příležitosti, kterou v mém dvojníkovi získala, a zpracovala ho, aby mne nenáviděl, namluvila mu, že je bezcenný, protože on navždy zůstane zrůdou, postrachem, tvorem, který nemá právo na existenci. Nemusela ho přesvědčovat dlouho, aby svolil, že povede nkumajská vojska a jejich spojence do boje proti Muelleru.

Řekl si však o cenu, kterou mu Mwabao zaplatila, dokonce velmi ochotně. Požádal o kurs andersonského klamání a Mwabao Mawa mu jej poskytla. V době, kdy jsem se já ve Schwartzu učil ovládat zemi, on se učil opanovat lidské myšlení.

„To, čemu lidé věří, neexistuje samo o sobě,“ vysvětlil mi. „Víra, kterou má člověk pevně v sobě, působí na ostatní obrovským tlakem. Nemluvím o názorech, ale o víře. Můžeme – oni mohou – kohokoli přesvědčit, že slunce je modré a vždycky modré bylo. Pochopitelně platí, že čím víc se vzdálíš od místa, kde jiní lidé intenzivně uvěřili klamu, tím slabší bude tvůj vliv. Ale to už práce bývá hotova. Jakmile někdo upřímně uvěří, že něco je fakt, bez hodně přesvědčivého důkazu o tom nezačne pochybovat.“ Proto se Barton mohl dozvědět pravdu, když ho od Brittonu dělilo tisíc kilometrů, ale po návratu domů, kde lži podlehli také ostatní, měl co dělat, aby nezapomněl.

Řekl mi, že nesouhlasil s tím, jak nkumajská armáda na postupu nížinou řeky Vzbouřenců pustošila krajinu. Já bych to nikdy neudělal – a proto nemohl ani on.

„Když ses potom znovu objevil, nevěděli jsme, co dělat,“ řekl. „Samozřejmě jen do doby, kdy jste s otcem uprchli do Ku Kueje. Pak bylo jasné, že já musím zmizet, aby zrůda, kterou ze mne udělali, zkreslila to, jak se na tebe budou ostatní dívat, zmařila tvůj vliv. Byl jsem tenkrát rád, že se to stalo, Laniku. Nedovedeš si představit, jak moc jsem tě nenáviděl. Ty jsi mne nenáviděl ne proto, čím jsem byl, ale proto, že jsem vůbec byl.“

Zpočátku nevěděli, co si s ním mají počít, když teď Lanik Mueller byl oficiálně ve vyhnanství v Ku Kueji. „Ale potom jsme se dozvěděli, že Dinte zmizel. Mwabao Mawa ztratila hlavu. Jak se mohl o Dintovi někdo dovědět a zabít ho – a přitom nerozpoutat skandál kolem toho, kdo to vlastně byl? Ten, kdo ho zabil, musel vidět, jak se mu před očima proměnil z mladého následníka trůnu v mnohem staršího muže.

V tu chvíli jsem pochopil, co mně mělo být jasné už dávno.

„Dinta jsem zabil já,“ řekl jsem svému dvojníkovi. „Podřízl jsem mu hrdlo, když jsem odcházel z paláce. Předpokládal jsem, že se mu to zahojí.“

Usmál se na mne. „Takže se ti nakonec tvé přání splnilo, ne? Zabil jsi Dinta a zároveň jsi mi zachránil život. Byl jsem totiž jediný, kdo znal Dinta dostatečně dobře, aby ho mohl zastoupit, aniž by vznikly vlny. Andersenové nejsou všemocní. Nemohou ošálit celý svět najednou. Proto mne Mwabao Mawa poslala domů do Muelleru. Ukázal jsem se jim jako Dinte. Tvrdil jsem, že jsi mne zajal, mučil jsi mne a potom jsi mne nechal být, protože sis myslel, že jsem mrtvý, ale já jsem se uzdravil a vrátil jsem se domů. Kdo by si o mně dovolil pochybovat? A od té doby jsem tu roli hrál.“

Hlas mu změkl (jako vždycky měkl mně, když jsem se bál, že na mně bude vidět strach, lítost nebo žal) a řekl: „Ty víš – ty víš, jak moc jsem Dinta nenáviděl. Přesto jsem jím musel být, musel jsem se bavit s jeho bandou zrádců, kteří spřádali plány na tvoji a otcovu smrt a – proboha, Laniku, nikdy nepochopím, jak jsem tu dobu mohl přežít. Ale pořád jsem si říkal: ‚Jsem Lanik Mueller, ne jeho zrůdné dítě.‘ A tak jsem snášel ty patolízaly, zrádce, zlodějíčky, Ruvu a všechny ostatní. Všeobecně se totiž soudilo, že jsi s otcem odešel hluboko do Ku Kueje a nikdy se nevrátíš. Otec byl mrtvý a já jsem ho měl rád, stejně jako ty. Čím víc lidé v Muelleru uráželi jeho a tvoji památku, tím svobodněji jsem se s tebou ztotožňoval, tím snadněji jsem se v srdci stával tebou. Už dávno jsem tě přestal nenávidět. Toužil jsem jen po tom, aby ses vrátil a osvobodil mne.

Laniku,“ řekl, „čas od času chodím do kotců a nechávám si tyhle údy amputovat. Vždycky znovu dorostou, přibudou k nim další. Už bych tam měl zase jít. Doktor nikdy neví, že jsem to já, nepamatuje si, že nějakou operaci dělal, dokud nepřijde čas na další. Moji zrůdnou podobu nikdo nezná, ale já ji znám.“

Pohlédl na mne. „Ty,“ řekl. „Ty jsi zdravý. Jsi normální. Nežil jsi tolik měsíců, tolik let v tomto hnusném klamu. Pojďme teď zpátky do trůnní síně. Zjevím se ve své pravé podobě a řeknu jim celou pravdu, řeknu jim, že nejsi zrůda, za kterou jsi byl považován. Ty můžeš zaujmout místo, které ti náleží, a já budu svobodný.“

„Co uděláš potom?“

„Poprosím tě, abys mě zabil. Léta už žiju jako radikální regenerát. To není život, který by za to stál. Jestli mne nezabiješ ty, utopím se.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Přišel jsem tě zabít.“

„A věděl jsi tenkrát, kdo jsem?“

„Ne. Přišel jsem zabít Andersena, který ovládá Mueller, toho, který se vydával za Dinta.“

Byl ohromený. „Ty jsi to věděl, než jsi sem přišel? Takže tajemství Andersenů je prozrazeno?“

„Andersenové jsou mrtví,“ řekl jsem mu. „Měli jste tady bouři  –“ snažil jsem se zorientovat v reálném čase „– před několika dny. Průtrž mračen. A obloha je stále zatažená.“ Přikývl. „Příčina toho deště je týden stará. Tenkrát se Anderson potopil do moře.“

Překvapilo ho to. „Jen tak? Potopil se do moře?“

Stále jsem slyšel výkřik, který ve mně zněl. „Jen tak to nebylo. Ale Andersenové zmizeli z povrchu zemského. Nejenom ti na ostrově. Také všichni ostatní, ve všech rodinách. Ty jsi poslední žijící člověk, který ví, jak to Andersenové dělali. Ty a lidé, kteří tady s tebou pracovali.“

„Jak jsi to dokázal?“

„Jak není důležité. Podstatné je proč.“ A vysvětlil jsem mu to.

„Takže i po ambasadorech je veta,“ řekl. „Žádné další železo. Uvědomuješ si, co jsi udělal?“

Rozesmál jsem se. „Mám o tom dost dobrou představu.“

„My jsme – vlastně Andersenové – znali všechna tajemství světa, Laniku! Chápeš, co se na této planetě podařilo? Neuvěřitelné věci. Takové věci, že bys měl být na tuhle bohem zapomenutou vězeňskou planetu pyšný! A ty jsi to zastavil. Myslíš si, že bez ambasadorů půjde vývoj stejným tempem dál?“

Pokrčil jsem rameny. „Možná ano. Andersenové neznali všechna tajemství, která na světe jsou.“

„Pitomče! Krátkozraký pitomče –“

„Poslouchej, Laniku!“ okřikl jsem ho. To, že jsem svým jménem oslovil někoho jiného, mne překvapilo. „Tak dobře, Laniku. Ty jsi já, nemám pravdu? Já, jaký jsem měl být. Já, zajatý Nkumaji, přesvědčený Mwabao Mavou, abych se naučil její triky – a já bych se je byl býval naučil, stejně jako jsi to dokázal ty. Nechal bych ze sebe do jisté míry udělat jejich nástroj. A ty tady sedíš stejně, jak bych seděl já, zrůda v těle lapeném do pasti ještě zrůdnějšího klamu. Ne, Laniku, tobě nepřísluší soudit, jestli jsem krátkozraký nebo hloupý. A mně nepřísluší soudit tebe. Nazval jsi tuto planetu bohem zapomenutou, ale v tom se mýlíš. Před tisícem let se Republika rozhodla, že si zahraje na boha. Rozhodli se vysadit nejlepší mozky ve vesmíru na jalovou planetu bez železa, aby je a jejich děti navěky potrestali, jako bychom se i my narodili s vinou za jejich zločin. Pak před naše předky postavili krutou odměnu: první rodině, která postaví kosmickou loď a odletí do vesmíru, se dostane neslýchaného bohatství, moci a vážnosti. Tři tisíce let jsme tomu věřili a zaprodávali jsme tomu svoje duše – abychom těm hajzlům, kteří nás tady drží, dali to nejlepší, co dokážeme vytvořit. Naše vlastní těla! Nejznamenitější výsledky našeho myšlení! A co jsme za to dostali? Pár tun kovu, který je všude jinde než tady za babku.“

„Abychom mohli postavit kosmickou loď,“ odvětil můj dvojník.

„Z železa od Republiky kosmickou loď nikdy nepostavíme, nikdy. A i kdybychom to dokázali, myslíš, že by nám všem dovolili odletět a zapojit se do života lidstva? Ty nechápeš zázrak, jakým tato planeta je? Kdyby si uvědomili, co se tady skutečně děje – kdyby mohli pobýt několik dní v Ku Kueji nebo týden ve Schwartzu, kdyby pochopili, jaký je náš skutečný potenciál, Laniku, byli by tady hned a tuto planetu by rozbombardovali, vymazali by nás z vesmíru. To je jediná naděje a jediný příslib, který od nich máme.

A co bychom dělali, kdybychom se s nimi spojili? Přesvědčili bychom je, aby na nás byli hodní? Kdyby chtěli být laskaví, nevěznili by stou generací pravnuků původních zrádců na jalové planetě, jako je tato.“

„Já to vím,“ řekl. „Také jsem často přemýšlel, jak je to všechno bezvýchodné, Laniku. Vzdorem se nic nedosáhne. Řekl jsem něco podobného jednomu mladíkovi, kterého zavřeli do vězení, protože se bouřil proti nějakému zákonu. Odvedl jsem ho v noci k řece, beze stráží, a upozornil jsem ho na několik věcí. Že jestli bude mlčet, zákon ho nechá na pokoji a on bude svobodný.

‚Nestojím o to, být svobodný,‘ řekl mi, ‚dokud takový zákon existuje. Budu vzdorovat, dokud jej nezrušíte.‘

‚Ne,‘ řekl jsem mu, ‚budeš vzdorovat, dokud nezemřeš ve vězení. A čeho tím dosáhneš?‘

‚Je to jako s měsíci,‘ řekl jsem mu. ‚Vidíš Vzdor, jak je rychlý a jasný? Nejnápadnější objekt na obloze. Ale tak nápadný je proto, že je tak blízko Zrady a je tak malý. Svoboda je mnohem větší a mnohem vzdálenější. Není ani zpola tak okázalá. Ale Svoboda poroučí přílivům,‘ řekl jsem. ‚Svoboda zvedá a snižuje hladinu moře.‘“

Zmocnil se mne zvláštní pocit. Poznání. Tento deformovaný muž uvažoval jako já; bylo to sice logické, ale stejně mne to překvapovalo. Běžně se nikomu nepoštěstí potkat člověka, který uvažuje úplně stejně jako on. Ale teď to bylo, jako bych jeho slova – svoje slova – mohl říkat zároveň s ním.

„Když jsou pryč Andersenové a ambasadoři,“ řekl on – já, „jsme od Republiky odříznuti. Jsme svobodní. A až o nás vesmír znovu uslyší, budeme poroučet přílivům.“

Ticho. Potom jsem si uvědomil, že ta poslední slova jsem řekl já, ne on. Usmál se na mne. Rozuměli jsme si. Ne ve všem, ale myšlenka, způsob našeho uvažování byl jasný oběma, a tak, věřte nevěřte, jsem ho začal mít rád. Pokud schopnost dobré komunikace nějak souvisí s láskou, pak člověk nemůže milovat nikoho tak dobře jako sám sebe.

„Laniku,“ ukončili jsme oba najednou chvíli mlčení. Rozesmáli jsme se. „Nejdřív ty,“ vybídl jsem ho.

„Laniku, prosím tě, usedni na trůn. Jestli mne znáš, víš, jak se v tomto těle cítím. Z toho, co jsem ti řekl, víš, že jsem udělal nesnesitelné věci. Osvoboď mne.“

Nesnesitelné věci. Neřekl jsem mu, nesnažil jsem se mu vysvětlit, jaké nesnesitelné věci jsem měl na svědomí já, nesnažil jsem se mu přiblížit křik skrytý pod každou mou myšlenkou. Místo toho jsem zavřel oči a začal jsem pro něho dělat to, co pro mne udělali Schwartzové.

Na moji změnu, na moje vyléčení z radikální regenerace stačilo jenom několik Schwartzů, a tak jsem doufal, že to zvládnu sám. Neznal jsem uhlíkové řetězce zdaleka tak dobře jako oni, ale cítil jsem je dostatečně dobře, abych mohl srovnávat. Měnil jsem každý rozdíl mezi jeho DNA a svou, dokud jsme si dokonale neodpovídali. Znamenalo to, nejen že bude vyléčen z regenerace, ale také to, že už nikdy nepozná hlad ani žízeň, bude zbaven potřeby dýchat a bude si moci brát energii přímo ze slunce.

Avšak schopnosti, které jsem si osvojil, jsem mu dát nemohl, a neudělal bych to, ani kdybych mohl. On byl pravý Lanik Mueller, ne já. On byl Lanikem Muellerem, kterým jsem měl být já: vládcem – a dobrým – v Muelleru; osamělým, ale žijícím tam, kde žít měl. Teď, zbavený kletby radikální regenerace, bude moci dosáhnout výšin štěstí, které budou mně navždy odepřeny.

Trvalo to několik hodin. Když jsem skončil, ležel na podlaze podkroví a spal. Jeho tělo bylo zdravé, celé a správné. Byl nahý – krejčí, kteří by dovedli ošatit deformovaná těla radikálních regenerátů, na světě nejsou. Prohlížel jsem si jeho tělo tak, jak jsem se na vlastní nikdy podívat nemohl. Pleť byla mladá a hladká – byl přece mladší než já – svaly pevné, tělo dobře stavěné. Chvíli jsem se viděl tak, jak mne musela vidět Saranna, a třebaže po mužích nijak netoužím, pochopil jsem, proč mi tak často říkala, že mám kouzelné tělo. Rozčilovalo mne to – dospívající chlapci nechtějí být zrovna kouzelní. Ale měla pravdu.

To, co mi působilo vnitřní muka, byla tvář. Myslel si, že poznal bolest – a do jisté míry ji skutečně poznal – víc než většina ostatních mužů. Podle tváře byl vyzrálejší, než měl vzhledem k věku být, laskavý a soucitný. Znal jsem ze zrcadel vlastní tvář, prohlížel jsem si, co se mnou čas a moje skutky udělaly. Moje tvář nebyla laskavá ani soucitná. Příliš mnoho jsem viděl. Příliš často jsem zabíjel. Nezbyla ve mně žádná kouzelnost, která by stála za pohled, ale toužil jsem být stejně nevinný jako on.

Nejde to, připomínal jsem si. To rozhodnutí padlo již před mnoha lety v písku na hranici Schwartzu. Začal jsem v tu chvíli tušit, že největší obětí nakonec není smrt; největší obětí je ochotně nést nejsouhrnnější trest za svoje činy. Já jsem jej nesl, a proto jsem nemohl doufat, že na tváři a na těle nebudu mít jizvy.

Probudil se, podíval se na mne a usmál se. Potom si uvědomil, co se stalo s jeho tělem. Nevěřícně se osahával, plakal a neustále se mne ptal: „To není iluze, že ne? Je to pravda, řekni, že je to pravda?“

„Ano, je to pravda,“ ujistil jsem ho. „A až zničím ambasadory, odpadne potřeba chovat radikály jako dobytek. Proto pro mne udělej toto. Vyhlaš zákon, aby všechny radikály posílali do Schwartzu, když je odhalí. Ať odejdou do Schwartzu, a až za nimi přijdou pouštní lidé, ať řeknou, že je posílá Lanik Mueller. Schwartzové už budou vědět, co mají dělat. Pošlou je domů uzdravené. A když zpátky nepřijdou, je to tím, že se sami rozhodli zůstat.“

„A co ty?“ zeptal se Lanik.

„Já nejsem,“ odvětil jsem. „Tím, kdo se ve Nkumajském lese stal nadbytečným Lanikem Muellerem, jsi nebyl ty, ale já. Ty jsi ten pravý. Během několika dalších let iluzi měň. Postupně dělej z Dintovy tváře svou, dokud nebudeš moci klam odložit. Vím, že to stejně chceš. Přestaň lhát, pouze jméno si nech, a žij a vládni s vlastní tváří.“

„A ty?“

„Já se usadím někde jinde.“

Pak jsem přešel zpátky do zrychlení, nechal jsem ho v podkroví a sám jsem se vrátil ke dvoru, kde se dosud promenovala pěkná řádka lidí, kteří nemluvili o ničem jiném než o tom, co se stalo. Najít mezi nimi Anderseny, poslední, kteří z jejich rodiny byli naživu, mi trvalo jen krátce. Byl jsem smutný, když jsem Lanika opouštěl, ale i tak jsem měl nejlepší pocit, jaký jsem za dlouhou dobu poznal. To mi však nebránilo zabít poslední Andersony.

Ve zrychlení jsem jejich těla odnesl k ambasadorovi – a položil je tak, aby po výbuchu byla neidentifikovatelná. Když jsem se kdysi vydal zničit prvního ambasadora, předsevzal jsem si, že až vyhodím do povětří toho posledního, zemřu spolu s ním. Nyní jsem cítil, že jsem od té doby rozhodnutí změnil. Myslím, že se na tom podepsalo hlavně vědomí, že ve skutečnosti jsem stále tak trochu chlapec s kouzelným tělem, ze kterého by byl dobrý král, a třebaže on nebyl „mnou, kterému říkám já“, byl „mnou, jaký jsem měl být“; proto jsem k sobě získal trochu sebeúcty a už jsem nechtěl zemřít.

A tak jsem zůstal ve zrychlení, rozlomil jsem ambasadorovu pečeť, odešel jsem do bezpečné vzdálenosti a teprve potom jsem sklouzl zpátky do reálného času, abych se mohl dívat. Ambasador ještě chvíli kovově čekal, nic netuše, ale již pracoval na vlastní smrti. Na okamžik jsem podlehl melancholii. Motivem celých našich dějin, veškerého úsilí za příliš mnoho minulých let, byla snaha vysloužit si návrat do náruče Republiky, civilizace, která dokázala vyrábět takové stroje. Znali tolik věcí, které se nebudeme moci dozvědět, jakmile tohoto posledního ambasadora zničím. Přistihl jsem se, jak sklouzávám do zrychlení, abych mohl doběhnout k roznětce a deaktivovat ji, než ambasador zahyne.

Ale nepohnul jsem se. Jestliže nás léta otroctví měla něčemu naučit, pak tomu, že ambasador není naším klíčem ke svobodě, ale řetězem, který nás spoutává. Svobodu získáme jen tehdy, když zapomeneme na naše mrtvé předky a vzdálené nepřátele a zjistíme, kým a čím jsme se za ta staletí na Zradě vlastně stali.

Nepohnul jsem se a ambasador dokončil sebezničující program. Exploze jej rozmetala zevnitř a světla na stroji pohasla. Na okamžik jsem se vyděsil, jak jsem se mohl odvážit udělat takové rozhodnutí za celý svět, aniž bych se s kýmkoli poradil.

Potom jsem se rozesmál sám sobě. Na úvahy, jestli bych si měl hrát na boha, bylo trochu pozdě. Hra již skončila.

Prach zvednutý výbuchem se rozptýlil. Byl jsem hotov. Nakonec jsem se rozhodl dovršení svého díla přežít, což znamenalo, že budu muset dělat rozhodnutí, s nimiž jsem už do budoucna nepočítal. Kam půjdu? Co si počnu se zbytkem života?

Když jsem pak procházel poli východně od Muelleru nad Řekou, pochopil jsem, kam budu muset jít. Na ostrově uprostřed jezera v Ku Kueji mi Saranna řekla: „Vrať se brzy. Vrať se, dokud jsi ještě dost mladý, abys mne chtěl. Já totiž budu mladá věčně.“

Už jsem mladý podle žádné definice toho slova nebyl. Ale chtěl jsem ji. Možná jsem stál jenom o nevinnost dětí, jimiž jsme byli, když jsme se milovali u řeky a nepřipouštěli si bolest, která může přijít a jednou určitě přijde. Přesto jsem ji chtěl víc, než jsem chtěl kohokoli jiného na světě, ne proto, že by moje vášeň byla tak silná, ale proto, že všechny ostatní věci, o něž jsem stál, byly dosažitelné jen za cenu bolesti, nebo byly tak marné, že jsem o ně přestal usilovat. Zůstala pouze ona. Ona a zvláštní, klidný kraj chudých, ale laskavých lidí, kteří mezi skalami u Hrbského moře pásli svoje ovce.