Orson S. Card
překlad: Radomír Suchánek

ZRADA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15 VĚTRNÝ MUŽ

Přišel jsem do Ku Kueje v reálném čase a s pobavením jsem sledoval, jak na mne několik mladých, kteří mne neznali, zkouší zrychlovací triky. Snadno jsem se s jejich časovými toky vypořádal a navzdory veškerému jejich snažení jsem zůstal v reálném čase. Nejspíš jim to začalo dělat starosti, a tak zavolali někoho staršího a zručnějšího. Proto mi přišel naproti Ten, který všechno ví.

„Piják jezera,“ rozeřval se smíchy, jakmile mne spatřil, a napřáhl ke mně ruce. „Navždy ztracený! Můj nejhorší student, odstrašující příklad pro všechny děti, které se ke mně přicházejí učit. Nevím, jak je to dlouho, ale byl jsi hodně dlouho pryč, jenže kdo by to sledoval? Každopádně je to dlouho, ty starý mizero, tak pojď, honem, honem, pospěš!“

A tak jsme pospíchali, tlustý Ku Kuej čiperně jako první. Nasával jsem do plic lesní vzduch. Les nebyl typem krajiny, který bych označil za svůj domov, ale tento les byl otcovým hřbitovem a posledním místem, kde mne ještě někdo miloval jako syna a jako druha.

„Co Saranna?“ zeptal jsem se. Ten, který všechno ví, se zatvářil nechápavě. „Pahýlka,“ připomněl jsem mu a on se rozesmál. „Aha, ta. Neuvěřitelná věc. Dobrá studentka, na to, že je odjinud. Víš, už jí neříkáme Pahýlka. Teď je Kamenná, paní Kamenná, protože si tam stojí v nejpomalejším zpomalení, jakého kdy kdo dosáhl. Chceš ji vidět?“

Jestli jsem ji chtěl vidět? Ani jsem nevěděl jak, dokud jsem tam nepřišel a neuvědomil si, že stojí přesně tak, jak stála, když jsem odešel, před šesti subjektivními roky a třemi reálnými. Stále ke mně natahovala ruce. Rty měla stále rozdělené posledními slovy, která řekla. Slzy jí vytekly z očí, ale první kapky se ještě nedostaly ani na bradu.

Jak jsem se na ni díval, minulých šest let zmizelo. Najednou jsem měl pocit, jako bych od ní odešel před chvilkou. Došel jsem těsně k ní a zpomalil jsem své plynutí času; zpomaloval jsem tak dlouho, až i stromy začaly vypadat rozmazaně, a pak se konečně její slzy daly do pohybu, její oči mne spatřily a její výraz se změnil na výraz naděje. „Laniku,“ řekla, „rozmyslela jsem si to. Nechci být věčně mladá. Vezmi mne s sebou.“

Objala mne a já jsem objal ji, a pak jsem ji políbil na tvář, tam, kde ji měla vlhkou. „Byl jsem pryč šest let,“ řekl jsem.

„Psst,“ umlčela mne.

„Dopustil jsem se hrozných věcí.“

„Nemusím to vědět.“

„Nejsem dobrý člověk,“ nedal jsem se.

Pouze mne políbila a zašeptala. „Pro mě jsi dobrý dost.“ Usmála se a já jsem se usmál také. Postupně jsme vyšli ze zpomalení, svět přestal vypadat rozmazaně a my jsme se znovu ocitli v Ku Kueji. Kolem nás stály stovky lidí. Nikoho z nich jsem nepoznával.

„Proč se na nás tak díváte?“ zeptal jsem se.

Odpověděl mi jeden tlouštík. „Protože jsme slyšeli, že Kamenní milenci zrychlují do reálného času, a na to jsme se museli přijít podívat.“

„Kamenní milenci?“

„Lidé se rodí, stárnou a umírají, a přitom vidí jen to, jak se maličko pohnete, usmějete se nebo možná řeknete jedno slovo. Vypadali jste tak zaujatě. Nikdo nevěděl, co říkáte, ale vypadalo to, že to myslíte vážně, a vůbec to nepůsobilo směšně. Dostalo se to do módy. Lidé teď ve všem hledají nějaký smysl. Všechno se tím komplikuje.“

„Jak je to dlouho?“ zeptal jsem se.

„Myslím dvě stě, tři sta let,“ řekl. „Ale teď z vás budou asi jenom obyčejní lidé.“

„To doufám,“ odvětil jsem a Saranna se usmála.

Vyšli jsme z lesa a vydali se východním směrem, dokud jsme nedorazili do Brittonu. A v nejvýchodnější části východního brittonského poloostrova jsme nalezli Hrby. Za několik posledních století se tam nic nezměnilo. Z domu na útesu vládl nový pán, ale nechával si říkat dědičným jménem Barton. Na místě, kdy byl dům Glaina a Vran, se nyní rozkládala zahrada a dům někoho jiného stál o pár metrů vedle, ale dům byl plný dětí a všechno bylo při starém. Lidé byli stále chudí, stále nemluvní a stále ještě měli dobré srdce.

Postavili jsme si se Sarannou domek z drnů blízko moře, kde jsem ji ihned začal učit všemu, co jsem se naučil. Po nějaké době se jeden pastýř přišel podívat, co jsme zač. Já jsem mu zahojil bolestivé klouby, Saranna mu uzdravila nemocné jehně a pak už všichni věděli, kdo jsem. Říkali mi „Větrný muž“ a Saranna se stala „Paní Větrného muže“ a krátce nato jen „Větrnou paní“. Lidé z Hrbů nás měli rádi, ale nemohli nás mít rádi tolik, jak jsme my měli rádi je. Legenda o Větrném muži byla rozšířená – jak se zjevil odnikud, žil s Glainem a Vran, uzdravoval a dělal dobré skutky, dokud o něm někdo neřekl pánovi v domě na útesu. Větrný muž pak odešel a už se nikdy nevrátil. Přísahali, že tentokrát to bude jiné. A za celá ta léta, co jsme tady žili, nás pán z domu na útesu nikdy nevyhledal.

Hrbaře nepřekvapuje, že na rozdíl od nich, kteří stárnou a umírají, my nestárneme. Dožili jsme se toho, že léčíme nemoci dětem, jejichž prarodičům jsme spravovali zlomené nohy. Je to poklidný život, ale dobrý. Chystáme se, že už brzy se Sarannou budeme mít děti. Ale až budeme mít děti, přestaneme se měnit, zestárneme, a až budou dorůstat naši vnukové, zemřeme jako všichni ostatní. Děti nepotřebují, aby jejich rodiče žili věčně.

Zatím však na to nejsme připraveni. Život je pro nás stále dost krásný i bez dětí. Ale když se dívám na Sarannu, vidím, že to už dlouho trvat nebude; a když se podívám na sebe, vidím, že jsem téměř připraven. Vím, že to bude dobré. A myslím, že i smrt bude dobrá, ne proto, že ukončí dávnou hořkost, ale proto, že to podle mne přijde jako poslední z mnoha palčivých chutí, podle nichž poznám, že jsem naživu.

Pod vším stále slyším křik země, ale už to nepřilévá trpkost do všeho, co vidím a dělám. Naopak, zintenzivňuje to moje příjemné prožitky. To temné místo, jež v sobě mám, dělá východ slunce jasnější, krutost, kterou jsem poznal, dělá Sarannin úsměv laskavější a také uzdravování zvířat, dětí a dospělých, kteří ke mně chodí, je příjemnější, protože jsem kdysi zabíjel, proti svým instinktům, ale kvůli pocitu, že vím, co je správné.

Nejsem ten, který by mohl posoudit, jestli se teď na Zradě žije lépe.

Nevím, jestli se rozvíjíme tak dobře jako předtím, než jsem zničil ambasadory. Není na mně, abych hodnotil, jak dobře jsme naložili s příležitostí, kterou jsem vytvořil.

Někdy se divím, že jsem to vůbec dokázal. „Neexistuješ,“ říká Saranna často po milování, „nemůžeš být opravdový.“ Chápu to jinak, než to myslí, a i když jsem každý skutek promýšlel a chystal předem, vím, že víc než vlastní vůle mne formovaly okolnosti. Někdy si říkám, jestli nakonec nejsem figurka ve hře někoho jiného, která se slepě podřizuje jeho velkým záměrům, aniž by se někdy dozvěděla, že její cesta po šachovnici je jen zástěrka, zatímco o důležitých věcech rozhodují jiní lidé někde jinde.

Ale ani to, jestli nějaký velký záměr existuje, pro mne není nijak zvlášť důležité. Měl jsem jedinou naději: uvidět, co by mohlo být, uvéřit, že by to mělo být, a potom udělat vše, co bylo v mých silách, aby se to naplnilo, za každou cenu. Když se život tak příjemně natáhne jako ten můj, pak se i na cenu, která byla kdysi tak bolestivě zaplacena, dá vzpomínat v dobrém. Využil jsem jej maximálně. Tady mezi pastýři se můj pohár plní vodou života a přetéká.